Pořád Jina

Když v Kathmandu na letišti nasedáme do taxíku směr centrum, mám pocit, jako by mi někdo pustil dokument ve 3D a pro dokonalý efekt pode mnou houpal sedačkou a pouštěl mi pod nos výfukové plyny. Hodně výfukových plynů.
Projíždět ulicemi Kathmandu je jako projít zrcadlem do jiného světa. Míjíme domy, které vypadají jako barevné jenga věže, už trochu rozklížené pokročilou fází hry. Okolo nich proudí ulicemi davy lidí v pestrobarevných šatech a porůznu neorganizovaně vstupují do vozovky.
Silnici tu obecně nikdo moc neprožívá. Pouliční psi spokojeně spí stočení v klubíčku u krajnice, a když se jim někdo pokusí narušit osobní prostor, jen otráveně zvednou hlavu. Jsou tu respektovanou součástí městského života a dobře to vědí.

Taxík se řítí prašnou silnicí a já se utěšuji tím, že mi ta jízda připadá tak zběsilá jen proto, že se tu jezdí vlevo.
Řidič mě ale záhy vyvádí z omylu. Tady se slečinko opravdu řídí zběsile! Hrneme se do křižovatky, kterou má mimo nás v plánu zdolat ještě několik pruhů aut v každém směru. Zdá se, že současně.
Přemýšlím, jestli si zakrýt oči nebo se začít modlit (a ke komu vlastně), ale ono to kupodivu funguje! Tu a tam někdo na někoho zatroubí, ale jak se mám dozvědět později, tady klakson znamená jen „Bacha, jedu! …Ale když neuhneš, tak já teda počkám“. Bez nadávání, bez naschválů, bez nehod.

Přežíváme příjezd křižovatkou, míjí nás naprosto nepředvídatelně kličkující motorky s lidmi bez přileb, zato s rouškami přes ústa. O regulace smogu, které v Evropě fungují, se tady nejspíš ještě nikdo ani nepokusil.
Teplý suchý vzduch ještě umocňuje všudypřítomnou prašnost. Člověk tu nemusí kouřit ani fárat v dolech, aby měl plíce zanesené jako vysloužilý havíř.

„Tady nalevo, jak je ten komín, to je Pashupatinath temple, tam pálíme své mrtvé,“ informuje nás nadšeně manažer, který s námi jede taxíkem a chystá se nás ubytovat ve svém hotelu.
„Ale většinou je nebožtíků tolik, že je musejí pálit venku, kolem řeky.“
Trochu s obavou zabloudím očima ke špinavé strouze, nad kterou projíždíme, zda tam něco neplápolá. Naštěstí nejspíš zrovna v celém Kathmandu nikdo neumřel.
Tuhle zajímavost o místním nakládání s ostatky máme v budoucnu slyšet pokaždé, když pendlujeme mezi letištěm a centrem města a několikrát také vidíme dým linoucí se buď z komína nebo z nízké hranice opodál. Zakrývám si pusu šátkem, vdechovat něčí babičku mi nepřipadá uctivé. A taky je mi z toho šoufl.

Když přežíváme seznámení se svéráznými nepálskými komunikacemi, ubytováváme se v hotelu, kam nás zavezl taxík a ze kterého nás doslova odmítli pustit. Vynutili jsme si alespoň to, že se nejdříve najíme. Plánovali jsme tím získat čas a prchnout. Ovšem střešní terasa, kde se podává jídlo, posetá květinami a zalitá sluncem znamenala silný argument, proč zůstat. Tohle rozhodnutí se nakonec ukázalo být moudré. Podezřele neodbytné chování Nepálců totiž vyvěrá jen z urputného boje o turisty. Zatímco v nás, rezervovaných Evropanech, vzbuzuje nedůvěru, pro místní je to téměř jediný „marketingový nástroj“, jak si „ulovit“ hosty, zejména mimo sezónu. I ty nejlepší a nejserióznější hotely se uchylují k podobným praktikám, aby vás následně mohly zahrnout péčí. Myslí to dobře.

Takže sedíme na té překrásné, barvami hýřící terase a zatímco v Čechách se zima ještě důrazně hlásí o slovo, vyhříváme se na skoro letním slunci. Thamel, turistická čtvrť složená z restaurací, hotelů a obchůdků se vším, na co si vzpomenete, dokáže v člověku přes všechen ten chaos a prach, vzbudit pocit blažené lenivosti a rozmarnosti.

Víte, člověk si může Kathmandu oblíbit (jen co mu zaberou antibiotika na střeva). Ovšem jen do chvíle, než dorazí do hor.

Zpoza velkých oken istanbulské letištní haly na mě svítí a pomrkávají stovky světýlek různých barev a velikostí. Venku i vevnitř je šrumec jako v mraveništi, jezdí tu autíčka, která by mohla kamarádit s R2-D2, a mezi vším tím bzukotem já a Horal čekáme na letadlo do Káthmándú. Jsme 2,5 hodiny letu od domova a od cíle nás dělí dalších 7 hodin. Horal spí spánkem spravedlivých a já přemýšlím o našem dnešním výletě po největším městě Turecka.
Víte, ne že bych se chtěla pouštět do zdánlivě zasvěcené debaty o náboženské snášenlivosti nebo tak, ale těch pár hodin v ulicích Istanbulu mě opět přesvědčilo o tom, že všechno zlo v nás pramení ze strachu a ten je zase živ z nevědomosti. A že možná, kdybychom vystrčili hlavu z vyhřáté ulity, viděli bychom, že většina těch, které hážeme do jednoho pytle s nálepkou „islamista = terorista“, jsou ve skutečnosti stejně obyčejní a krásní a zranitelní lidé jako my.

Istanbul mi svou exotickou krásou připomíná velká italská města. Na rozdíl od nich je ale tak nějak „učesaný“, čistý a aristokratický. A ne, není to jen Potěmkinova vesnice, nebo maska pro turisty, protože v bočních uličkách, mimo sezónu a za soumraku by „špinavá spodnička“ zpod všeho toho brokátu určitě alespoň na okamžik vykoukla.
Neříkám, že Turkové jsou dokonalí gentlemani. Islám má své (hodně) stinné stránky, o tom žádná. Ale jak jsem se tu dnes procházela, necítila jsem se o nic méně bezpečně než v Praze nebo v Miláně. A pohled na spokojené muslimské rodiny v parku a usměvavé ženy s elegantními šátky na hlavách ve mě také probouzel naději. Věřím totiž, že s dávkou zdravého rozumu žádné náboženství není špatné, a naopak že i ta nejmírumilovnější filozofie se dá otočit ve zlo. Jde tedy jen o to mít otevřené srdce a nebýt debil. Ať jste muslim, křesťan, buddhista nebo traktorista.

 

To já jen, že třeba byste se sem chtěli podívat, ale bojíte se. Tak se nebojte. Navíc, pokud někam letíte s Turkish Airlines a máte na přestup v Istanbulu více než 6 hodin, zprostředkují vám aerolinky bezplatný výlet do centra i s obědem nebo večeří. Jestli mohu mluvit „jen“ z vlastní zkušenosti, je to příjemné a bezpečné, tak si to nenechte ujít! Rozhodně lepší než kejsnout celou tu dobu na letišti a utrácet za předražené jídlo v bezcelní zóně, no ne?

P. S. Toto není prouprchlický článek. Jestli něco, je to proistanbulský článek, tak žádné hejty, jo? 🙂