Nepál, část 1.: Jak jsem si na sebe upletla bič

Nepál, část 1.: Jak jsem si na sebe upletla bič

„Umíš si představit, že bys se mnou jela do Nepálu?“ zeptal se mě kdysi Horal na jednom z našich prvních oťukávacích rande.

Umím. Nakoupím si na to spoustu pošahaně barevného sportovního oblečení a sbalím ho do batohu pomalu většího, než jsem sama. A stejně jako tenkrát, když jsem v osmnácti jela do Skotska na maliny s dvacetikilovou krosnou, budu na letišti závidět všem těm dámičkám s malými kufříky na kolečkách mířícím na Mallorku.
Jenže to my ne, my raději poletíme do země, kde je asi milion stupňů pod nulou a kde zkušení umrzlí horolezci ukazují cestu jiným zkušeným horolezcům, aby se s trochou štěstí vrátili domů jen bez nosů a prstů.
Škrábat se dobrovolně do úplně zbytečných výšek, kde nám matička příroda nedostatkem kyslíku jasně naznačuje, že jsme tu špatně – to zní skvěle!

„Umím,“ odpověděla jsem mu tenkrát. Občas je lepší věci moc nerozmazávat.
A tak jedem!

Co se u mě změnilo a proč jsem z téhle expedice nevycouvala, dokud byl čas? Popřemýšlím. 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *