Já a moje tělo jsme si od dětství moc nerozuměli. Spíše jsme se tak nějak tolerovali, než že bychom žili v symbióze. Skoro jako by se moje mysl vznášela v oblacích (což, pravda, občas dělá dodnes) a tělo si ji drželo na nitce jako héliový balónek.
A tak jsem celé ty roky přihlížela tomu, jak má neohrabaná schránka neumí vylézt z dětské postýlky, ustavičně padá a do něčeho naráží, neunese svou první školní aktovku, neumí chytit míč a protrpí každou hodinu tělocviku až do maturity. Vlastně kecám, ping-pong mě bavil. Když se zrovna nehrálo na body.
Je fér podotknout, že rodiče nás ke sportu vedli od malička, ale zatímco sestra se chytla hned, já… no, škoda mluvit. 😀

Po dvacítce se ale karta začala pomalu obracet a já s mým tělem jsme postupně nacházeli společnou řeč.
Začala jsem běhat, cvičit jógu a obecně svým svalům a šlachám trochu víc důvěřovat (čti chytat letící předměty, místo abych si kryla hlavu). Sice jsem v té době už několik let prakticky nevytáhla paty z města, ale chodila jsem pěšky, kam to šlo, takže jsem denně zmákla pěkných pár kiláčků.
Když jsem pak potkala Horala, začali jsme spolu vyrážet do přírody. Tůry získaly úplně nový rozměr, snad poprvé jsem se cítila lehká a jistá, když jsme v horách popobíhali a přeskakovali kořeny stromů. Všudypřítomná zeleň, voňavý vzduch a ticho, to všechno na mě působilo nejdřív jako balzám a později jako droga. Chtěla jsem víc a víc.
A tak se stalo, že když obrysy Nepálu začaly získávat konkrétnější podobu, šla jsem do toho.

Přes obavu, zda to fyzicky zvládnu, zda se tam s Horalem navzájem nezabijem a zda bych tu spoustu peněz, které jsme utratili za letenky a vybavení, nedokázala využít lépe.

Trochu vám tu zaspoiluju konec: Nedokázala. Všechny ty nové zkušenosti, smyslové prožitky, fyzické i duchovní naplnění a v mnoha ohledech také prozření, které Nepál nabízí, jsou totiž k nezaplacení ❤
Ale o tom zase příště.