Zpoza velkých oken istanbulské letištní haly na mě svítí a pomrkávají stovky světýlek různých barev a velikostí. Venku i vevnitř je šrumec jako v mraveništi, jezdí tu autíčka, která by mohla kamarádit s R2-D2, a mezi vším tím bzukotem já a Horal čekáme na letadlo do Káthmándú. Jsme 2,5 hodiny letu od domova a od cíle nás dělí dalších 7 hodin. Horal spí spánkem spravedlivých a já přemýšlím o našem dnešním výletě po největším městě Turecka.
Víte, ne že bych se chtěla pouštět do zdánlivě zasvěcené debaty o náboženské snášenlivosti nebo tak, ale těch pár hodin v ulicích Istanbulu mě opět přesvědčilo o tom, že všechno zlo v nás pramení ze strachu a ten je zase živ z nevědomosti. A že možná, kdybychom vystrčili hlavu z vyhřáté ulity, viděli bychom, že většina těch, které hážeme do jednoho pytle s nálepkou „islamista = terorista“, jsou ve skutečnosti stejně obyčejní a krásní a zranitelní lidé jako my.

Istanbul mi svou exotickou krásou připomíná velká italská města. Na rozdíl od nich je ale tak nějak „učesaný“, čistý a aristokratický. A ne, není to jen Potěmkinova vesnice, nebo maska pro turisty, protože v bočních uličkách, mimo sezónu a za soumraku by „špinavá spodnička“ zpod všeho toho brokátu určitě alespoň na okamžik vykoukla.
Neříkám, že Turkové jsou dokonalí gentlemani. Islám má své (hodně) stinné stránky, o tom žádná. Ale jak jsem se tu dnes procházela, necítila jsem se o nic méně bezpečně než v Praze nebo v Miláně. A pohled na spokojené muslimské rodiny v parku a usměvavé ženy s elegantními šátky na hlavách ve mě také probouzel naději. Věřím totiž, že s dávkou zdravého rozumu žádné náboženství není špatné, a naopak že i ta nejmírumilovnější filozofie se dá otočit ve zlo. Jde tedy jen o to mít otevřené srdce a nebýt debil. Ať jste muslim, křesťan, buddhista nebo traktorista.

 

To já jen, že třeba byste se sem chtěli podívat, ale bojíte se. Tak se nebojte. Navíc, pokud někam letíte s Turkish Airlines a máte na přestup v Istanbulu více než 6 hodin, zprostředkují vám aerolinky bezplatný výlet do centra i s obědem nebo večeří. Jestli mohu mluvit „jen“ z vlastní zkušenosti, je to příjemné a bezpečné, tak si to nenechte ujít! Rozhodně lepší než kejsnout celou tu dobu na letišti a utrácet za předražené jídlo v bezcelní zóně, no ne?

P. S. Toto není prouprchlický článek. Jestli něco, je to proistanbulský článek, tak žádné hejty, jo? 🙂