Nepál, část 4.: Kathmandu poprvé, kulturní šok

Nepál, část 4.: Kathmandu poprvé, kulturní šok


Když v Kathmandu na letišti nasedáme do taxíku směr centrum, mám pocit, jako by mi někdo pustil dokument ve 3D a pro dokonalý efekt pode mnou houpal sedačkou a pouštěl mi pod nos výfukové plyny. Hodně výfukových plynů.
Projíždět ulicemi Kathmandu je jako projít zrcadlem do jiného světa. Míjíme domy, které vypadají jako barevné jenga věže, už trochu rozklížené pokročilou fází hry. Okolo nich proudí ulicemi davy lidí v pestrobarevných šatech a porůznu neorganizovaně vstupují do vozovky.
Silnici tu obecně nikdo moc neprožívá. Pouliční psi spokojeně spí stočení v klubíčku u krajnice, a když se jim někdo pokusí narušit osobní prostor, jen otráveně zvednou hlavu. Jsou tu respektovanou součástí městského života a dobře to vědí.

Taxík se řítí prašnou silnicí a já se utěšuji tím, že mi ta jízda připadá tak zběsilá jen proto, že se tu jezdí vlevo.
Řidič mě ale záhy vyvádí z omylu. Tady se slečinko opravdu řídí zběsile! Hrneme se do křižovatky, kterou má mimo nás v plánu zdolat ještě několik pruhů aut v každém směru. Zdá se, že současně.
Přemýšlím, jestli si zakrýt oči nebo se začít modlit (a ke komu vlastně), ale ono to kupodivu funguje! Tu a tam někdo na někoho zatroubí, ale jak se mám dozvědět později, tady klakson znamená jen „Bacha, jedu! …Ale když neuhneš, tak já teda počkám“. Bez nadávání, bez naschválů, bez nehod.

Přežíváme příjezd křižovatkou, míjí nás naprosto nepředvídatelně kličkující motorky s lidmi bez přileb, zato s rouškami přes ústa. O regulace smogu, které v Evropě fungují, se tady nejspíš ještě nikdo ani nepokusil.
Teplý suchý vzduch ještě umocňuje všudypřítomnou prašnost. Člověk tu nemusí kouřit ani fárat v dolech, aby měl plíce zanesené jako vysloužilý havíř.

„Tady nalevo, jak je ten komín, to je Pashupatinath temple, tam pálíme své mrtvé,“ informuje nás nadšeně manažer, který s námi jede taxíkem a chystá se nás ubytovat ve svém hotelu.
„Ale většinou je nebožtíků tolik, že je musejí pálit venku, kolem řeky.“
Trochu s obavou zabloudím očima ke špinavé strouze, nad kterou projíždíme, zda tam něco neplápolá. Naštěstí nejspíš zrovna v celém Kathmandu nikdo neumřel.
Tuhle zajímavost o místním nakládání s ostatky máme v budoucnu slyšet pokaždé, když pendlujeme mezi letištěm a centrem města a několikrát také vidíme dým linoucí se buď z komína nebo z nízké hranice opodál. Zakrývám si pusu šátkem, vdechovat něčí babičku mi nepřipadá uctivé. A taky je mi z toho šoufl.

Když přežíváme seznámení se svéráznými nepálskými komunikacemi, ubytováváme se v hotelu, kam nás zavezl taxík a ze kterého nás doslova odmítli pustit. Vynutili jsme si alespoň to, že se nejdříve najíme. Plánovali jsme tím získat čas a prchnout. Ovšem střešní terasa, kde se podává jídlo, posetá květinami a zalitá sluncem znamenala silný argument, proč zůstat. Tohle rozhodnutí se nakonec ukázalo být moudré. Podezřele neodbytné chování Nepálců totiž vyvěrá jen z urputného boje o turisty. Zatímco v nás, rezervovaných Evropanech, vzbuzuje nedůvěru, pro místní je to téměř jediný „marketingový nástroj“, jak si „ulovit“ hosty, zejména mimo sezónu. I ty nejlepší a nejserióznější hotely se uchylují k podobným praktikám, aby vás následně mohly zahrnout péčí. Myslí to dobře.

Takže sedíme na té překrásné, barvami hýřící terase a zatímco v Čechách se zima ještě důrazně hlásí o slovo, vyhříváme se na skoro letním slunci. Thamel, turistická čtvrť složená z restaurací, hotelů a obchůdků se vším, na co si vzpomenete, dokáže v člověku přes všechen ten chaos a prach, vzbudit pocit blažené lenivosti a rozmarnosti.

Víte, člověk si může Kathmandu oblíbit (jen co mu zaberou antibiotika na střeva). Ovšem jen do chvíle, než dorazí do hor.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *