Když jsem před odjezdem někomu řekla, že jedu do Himálaje, v některých očích jsem viděla obdiv, v některých závist a ve valné většině soucit.
„Co bude tahle holka dělat v místě, kde si i ti nejotrlejší muži vzpomenou na maminčinu hřejivou a bezpečnou náruč?“
Minimálně já se přesně takhle ptala…

O to větší je moje překvapení, když opouštíme letiště v Lukle a vydáváme se vstříc první etapě našeho výstupu. Tak zaprvé:

„Jak to, že je to pořád z kopce?“
„Neboj, do kopce se ještě nachodíš…“
„No právě! Čím níž sestoupíme, tím výš pak budeme muset vylézt!“

Jo, ráda jsem na túrách efektivní.

Ten den jsme toho opravdu víc naklesali, než nastoupali. V tu chvíli jsem ještě netušila, že cestou zpět tuto trasu téměř poběžíme v závěsu za místním guidským veteránem, který svého času doprovodil tři výpravy na Everest, a i teď v důchodu a v žabkách má pořádnou páru.
Doběhnout letadlo v Lukle považuju doteď za náš největší nepálský výkon. Vlastně asi největší výkon ever.

Prozatím mi ale tahle cesta připadá spíš jako mírumilovná procházka Podyjím.
Pochvaluju si svou 10kilovou krosnu, která se mi navzdory očekávání zdá neškodně lehká, a svižně cupitám po kamenité cestičce.
Horal, nemocný z Kathmandu, se sotva vleče, takže mám o to víc času žasnout nad sytě zelenou záplavou, kam oko dohlédne.

Rododendrony, které tady dorůstají desítek metrů, jsou v rozpuku a slibují nám cestou zpátky zažít dechberoucí podívanou.

Míjíme buddhistické mohyly z kamenů posetých náboženskými texty, kolem kterých se chodí zásadně zleva, i když to znamená jít kvůli tomu delší, ale o to horší cestou. Místním to za to stojí a my následujeme jejich příklad. Člověk si nechce hned ze startu pokazit karmu, žejo.

Když dorážíme do Ghatu, první vesničky na trase, kterou většina trekerů s pohrdáním míjí, Horal zhodnocuje, že má pro dnešek dost. Je zesláblý, zmáčený studeným potem a v mrtvolně bledé tváři má temné kruhy pod očima. A právě tehdy se setkáváme s Wang-chukem, tím bláznivým šerpským penzistou, který nás cestou zpět tak ztrhá (ale ano – také nás dostane do nejbližšího letu, takže všechna čest!). Ubytováváme se v jeho útulné a (ve srovnáním s následujícími) poměrně luxusní lodgi (asi nejvýstižnější české označení je…penzion? Nejspíš.) a večeříme s ním a s jeho ženou Dal Bhat přímo u jejich rodinného krbu. To se moc turistům nepoštěstí.

V Ghatu zůstáváme příští dva dny, během nichž Horal znovu nabírá síly.

To místo si mě tak bezostyšně podmanilo, že nebýt to teprve začátek výpravy a nebýt ta výprava celkem drahá sranda, řekla bych, že dál už ani nemusím.
Díky tomu, že má tahle vesnička tak „blbou“ polohu (čti – příliš blízko Lukle, než aby tam kromě marodů a lenochů někdo zastavoval), si zachovala nádherně autentickou tvář. Daleko častěji než turistu tu potkáte hloučky nepálských dětí s perfektní angličtinou nebo honce, kteří za mohutného halekání a zvuku zvonků vedou dlouhé štrůdly dobytka s nákladem zásob nahoru a dolů svažitými uličkami.
Okolo kamenných domků roste na malých políčkách zelenina v neorganizovaných chumlech (namísto typických českých řádků) a je od pohledu tak svěží a bio (hnojená jačím trusem), že máte chuť jen tak si utrhnout a křoupat. Lidé tu pěstují mangold, květák, brambory, luštěniny a kořenovou zeleninu, zkrátka všechno, co v Evropě roste u nás a severněji.
Krom toho chovají maličké krávy, které pořád vypadají jako telátka, a jejich telátka, která jsou naprosto k zulíbání.

Buddhisté mají dobytek výhradně na mléko, protože jim jejich víra nedovoluje zabít zvíře. Trochu alibisticky si ale kupují maso od hinduistů, protože když si ho koupí jen kousek, pak to zvíře nezemřelo výhradně kvůli nim, a to je prý cajk. Tak nevím…

Kousek za vesnicí teče zpěněná řeka, která tudy vede vodu z ledovců. Je modrá jako králíček Azurit a nad ní se houpe první z mnoha vratkých řetězových mostů, které během cesty zdoláme. Na protějším břehu stojí modlitební místo s posvátnými texty vytesanými do kamenů nepálským krasopisem a níž u vody pak rozlehlé lány petrklíčů.

Horal mluvil mockrát o tom, že by v Nepálu mohl žít. Tady to poprvé napadá i mě.

Když opouštíme Ghat, Horal už se nemůže dočkat, a mně je to skoro líto.

V průběhu cesty si uvědomuju dvě věci. Jednak, že tu nejsou vůbec žádné dopravní prostředky, které by neměly nohy. A jednak, že ty nohy dost často patří mladým klukům, kteří místo na střední chodí nahoru a dolů po kopcích s nákladem větším, než jsou oni sami, a v zatáčce si ještě stihnou uhladit patku a střihnout si selfíčko na Facebook. Svět je zvrácené místo…

Následující dva dny mě nechávají usnout na vavřínech. Náročnost tras se zvyšuje (ano, už jdeme i do kopce), ale úseky jsou vcelku krátké, takže máme dost času se dobře najíst a vyspat. Vejškovka žádná, sníh žádný. Výhledy krásné, ale vlastně nic, co bych ještě neviděla. Mimo zástupy dobytka a ty houpavé mosty taková normální výprava do Tater nebo Alp.
Takhle nějak to taky píšu kamarádce, když se pět dní po přistání v Lukle dostáváme do Namche Bazar, největšího obchodního uzlu v údolí Everestu.
Co má teprve přijít a rychle mě vyvést z omylu, mi zatím zůstává skryto.