Nepál, část 7.: Namche Bazaar, hipsterský ráj uprostřed Himálaje

Nepál, část 7.: Namche Bazaar, hipsterský ráj uprostřed Himálaje

„To sis nemyslela, že si ve třech a půl tisících dáš kafe a dortík v hipsta kavárně, co?“

směje se mi Horal, když sleduje můj blažený úsměv nad hrnkem čerstvě pražené filtrované kávy z nepálské pražírny.

To fakt nemyslela…

Po place běhá krásná nepálská servírka, která roznáší avokádové sendviče, zatímco barista za kávovarem maluje srdíčka do cappuccina. V pozadí hraje Perfect od Eda Sheerena, kterou tady v Nepálu slýcháme častěji než doma, a my mezitím nabíjíme telefony a posíláme zprávy domů. Ne holubí poštou ani morseovkou, ale po internetu! Elektřina a Wifi jsou tady výjimečně zdarma, takže spojení kvůli přetížení každou chvíli vypadává, ale k ujištění příbuzenstva, že jsme (ještě) naživu, to stačí.

Namche Bizár

Pravda je taková, že ani Horal nevěděl, co nás v Namche Bazaar čeká. A to tu byl před pouhými čtyřmi lety. Od té doby tady prý přibyla hromada podniků evropského typu. Jsou tu irské bary s kulečníkem, butiky, kavárny, cukrárny i barber shop. Trochu takový nepálský Špindl. Až na to, že se tu navíc ulicemi procházejí krávy, které u obchodů kradou a požírají papírové krabice.

Nebudu lhát, autenticita a nepálská kultura tady (podobně jako v Káthmándú) vzala za své. Naštěstí mnozí místní stále žijí po staru a v lodžích si mimo burger pořád dáte i tradiční Dal Bhat. Po pravdě, i kdyby tu člověk chtěl pořádně „prasit“, brzy zjistí, že je mu z těch smažených nudlí, čínských polévek a masa neznámého stáří akorát špatně. U Dal Bhatu máte jistotu, že je denně čerstvý a suroviny většinou pocházejí z domácích zdrojů. Jedí ho ti, kdo vědí.

A co děti? Mají si kde hrát?

Do místní školy odnášíme pastelky a omalovánky, které jsme přivezli, a pak sledujeme každodenní rituál před začátkem výuky. Ten se naštěstí nijak nepoevropštil.

Děti si na dvoře hrají s míčem a dosyta se vykřičí, aniž by je někdo usměrňoval. Pak se na pokyn učitelů rozmístí po dvoře a společně za zvuku bubnů zpívají, tančí a modlí se.

Když „zvoní“ na výuku, jsou vyřáděné, protažené, nadýchané čerstvého vzduchu a nepochybně mnohem soustředěnější, než žáci u nás, kteří sotva rozlepí oči, nacpou se něčím sladkým k snídani, nechají se do školy odvézt a tam zasednou do lavic připravení k několikahodinové pasivitě. Tělocvik je v tomto kontextu spíš výsměch.

Dojímám se nad Nepálčaty a slibuji si, že své děti nenechám promarnit dětství vsedě u počítače, a nedovolím, aby si už od mala huntovaly zdraví průmyslově zpracovanými produkty plnými cukru. Prostě klasická naivní představa bezdětné ženy…

V den, kdy plánujeme opustit Namche, se po dvou dnech ošklivého počasí probouzíme do slunečného dne.

Nad výhledem z okna ztrácím řeč. Neměla jsem tušení, co přede mnou mračna schovávají.

Když pak obcházíme horu, v jejímž svahu se Namche Bazaar rozkládá, vyjevuje se mi čím dál větší kus masivu, který byl dosud v jejím zákrytu. Každých pár kroků zastavuji a nemůžu se dosyta nabažit těmi dokonalými, majestátními, ostře řezanými vrcholky v dálce.

Tyto kulisy nás od této chvíle doprovázejí až do konce a já se během cesty nejednou přistihnu při myšlence, že mi budou doma v placatých Pardubicích neskutečně chybět. A taky že jo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *