Jak tak přituhuje, čím dál častěji s Horalem pějeme ódy na naše merino oblečení. Po pravdě, od doby, co mi tenhle posh materiál představil, už nevěřím na funkční trika pro outdoorové účely. Vlastně pro žádné účely.
A v čem teda tkví to kouzlo vlněných spodků?
Jsou přírodní. Z obnovitelných, ekologických zdrojů – z ovcí. To znamená, že na jejich výrobu bylo potřeba podstatně méně ropy než na výrobu jejich umělohmotných kámošů.
Jsou etické. Pokud si správně vyberete, samozřejmě. My nakupujeme nejčastěji u značek Devold a Icebreaker, které si na udržitelném přístupu zakládají. A milujeme je za to #totonenispoluprace #kezby 🙂
Jsou příjemné na těle. Zapomeň na kousavé svetry z dětství. Základní vrstva (to, co nosíš na holé kůži) se vyrábí z nejjemnější vlny, která neškrábe ani po celém dni nošení. Ani mokrá. Ani za nic.
Skvěle vypadají. Skandinávské značky totiž vědí, že praktické může jít ruku v ruce s krásné. Díky bohu!
Nesmrdí. Má totiž samočisticí schopnost. To neznamená, že se na cestách nemáš mýt, kdykoli dostaneš šanci, ale když se ta příležitost nějakou dobu nenaskytne, neumřeš znechucením sám nad sebou. P. S. Must-have pro cestování v páru 😉
Hřejou i za mokra a schnou rychleji než bavlna. V podstatě se tedy dá říct, že mají funkční vlastnosti. Ne sice takové jako polyester, ale kdo by chtěl smradlavej, umělej, hnusnej polyester, že?
Pod bundu stačí dlouhé tričko. I teď. Fakt.
Takže co si vezmeš na sebe na příští cestu? Umělou hmotu nebo vlnu?
Zaprvé – pomalu. Smyslem slow fashion není teď hned jít a vyházet celou skříň jen proto, že je plná věcí z H&M. Pokud by nám v ní v následujícím roce nepřibyl ani jeden etický kousek, je to v pořádku. Jde o to, aby nepřibývaly ty neetické. Nebo pro začátek, aby alespoň nepřibývaly s každým sezónním výprodejem.
A co je vůbec smyslem slow fashion?
Pomalá móda má za cíl zastavit ten nesmyslný koloběh produkování a následné likvidace obrovských nadbytků oblečení a bot, které se v současnosti děje v řádech milionů tun týdně. Velké módní řetězce záměrně chrlí jednu kolekci za druhou a investují miliardy do marketingu, který nás nutí věřit, že to všechno potřebujeme. Že bez posledních trendů nejsme kompletní. Že s nimi budeme šťastnější. A my jim to baštíme i s navijákem a nakupujeme jako smyslů zbavení.
Jenže když se zamyslíš nad výrobním procesem každého kousku svého oblečení (pěstování bavlny – výroba příze – tkání a barvení látky – šití – balení – transport do Evropy – naskladňování a vyskladňování – pracovní síla prodejců a hlavně – marketing) rychle ti dojde, že na tričku za 79 Kč je něco podezřelého. Uvědomit si skutečnou hodnotu (ne cenu) oblečení tu pomůže třeba dokument True cost.
A proč by nás mělo zajímat, za jakých podmínek naše oblečení vzniká?
Protože země je kulatá, a co se děje na druhé straně planety, se „zítra“ může dít u nás. A protože jsou to naše peníze, kterými podporujeme dětskou práci v Asii a Africe. Nekonečnou pracovní dobu žen a mužů, kteří zároveň dostávají tak nízké mzdy, že žijí na pokraji bídy. Toxické řeky v sezónních barvách, které tečou do moře, v nichž rybaříme, a vypařují se, aby v podobě jedovatých dešťů padaly na půdu, kde pěstujeme naše jídlo. A v neposlední řadě taky toxické oblečení, které nosíme. Z bavlny plné pesticidů a barviv, jaká se v Evropě ani legálně nesmějí používat. Tak třeba proto.
Jenže co tedy s tím?
Jediný způsob, jak to celé zastavit, je dát výrobcům vědět, že takhle to nechceme. A to uděláme nejsnáze tak, že u nich přestaneme nakupovat. Je to možná běh na dlouhou trať, ale zabere to. Víš, že třeba IKEA na základě tlaku zákazníků přestala odebírat dřevo od států, které o své lesy špatně pečují (jo, třeba od nás)? Tito velcí hráči mají moc zvrátit vývoj průmyslu, ale jsme to my, kdo je k tomu musí přinutit.
Zdroj: Pinterest
Takže jak na slow fashion?
Mám sama na sobě vyzkoušeno, že příliš rychlé a drastické změny nemívají dlouhého trvání. Ať už se to týká diety nebo zodpovědného nakupování, málokdo na sebe vydrží být přísný pořád. Takže se nestyďme jít na věci pozvolna a osvojovat si principy slow fashion tak, jak název napovídá.
A kde začít?
– Zjisti, co rád/a nosíš a drž se toho
– Nenakupuj ve slevách jen proto, že jsou to slevy
– Hledej alternativy módních řetězců u drobných českých nebo zahraničních návrhářů
– Vybírej kvalitní (nejlépe přírodní, ekologicky vyráběné) materiály a etické zpracování
– Upřednostňuj kvalitu nad kvantitou. Díky tomu za oblečení ve výsledku neutratíš o nic víc než dřív
– Kupuj jen věci, které se k sobě navzájem hodí
– Vytřiď oblečení, které nenosíš a pošli ho dál
– To, co ti zbylo, je pomalá móda 🙂 Gratuluju!
Jako malí žijeme s představou, že hrdinové nejen existují, ale že se jimi klidně můžeme stát my sami, jen co vyrosteme. Fascinují nás všichni ti Herkulové, Xeny, Želvy Ninja a Odpadlíci (ano, jsem dítě devadesátek) a svaly, prsa a motorky v tom hrají až druhou nejdůležitější roli. Ta první je pocit, že máme moc vzít věci do vlastních rukou, zachraňovat životy, zahnat zlo na útěk (nebo mu loupnout hlavou na stranu a říct: „Zbývá ti deset vteřin života…“)
A pak vyrosteme a naše hrdinské ambice zmizí na stejné skladiště snů jako herečka, popelář, kosmonaut a princezna. A my s úzkostí sledujeme zprávy o válkách a ekologických problémech a zaháníme pocit bezmoci náplastí z materiálního přepychu a šlehačkových dortíků.
Jenže kdo nás zachrání? Někteří z nás věří na rytíře z Blaníku, jiní si ujíždějí na Marvelovkách a ten zbytek volí Babiše. Ale stát se sami hrdiny? Simvás, už jsme snad velký, ne?
No právě – už jsme velcí. Je čas!
Hrdinou se můžeme stát každý den a neznamená to, že od té doby musíme nosit upnutý trikot. Je to často jen o tom, rozhodnout se udělat věci správně. Potlačit pohodlnost, lhostejnost nebo pocit trapnosti. Přestat hledat výmluvy a neutéct. Dvacet vteřin odvahy, jak zaznělo v jednom roztomilém filmu*.
A začít můžeme klidně dneska. Třeba takhle:
používat látkové pytlíky na ovoce, zeleninu a pečivo
pustit starého člověka/těhotnou ženu/kluka s berlemi sednout v tramvaji
nekupovat balenou vodu
krmit v zimě ptáčky a srnečky
pomoci cizímu člověku roztlačit auto
nenakupovat oblečení ve fast fashion řetězcích
pořídit si na cesty filtr na vodu
nabídnout pomoc člověku na ulici, kterému je evidentně zle
redukovat a recyklovat odpad
jíst maso, vejce a mléko z etických zdrojů
odnést si z hor všechny odpadky, které jsme tam přinesli
odmítnout brčko v kavárně
pomoci slepému člověku přes přechod či do autobusu
podporovat drobné řemeslníky a farmáře
nemlčet tváří v tvář šikaně
zastavit u autonehody
Vidíte? Některé hrdinské činy jsou úplně jednoduché a jiné v nás zase zanechají stopu na celý život. Budiž nám ta stopa navždycky důkazem, že máme moc udělat svět lepším.
Pro naše děti, pro lidi kolem nás a taky trochu pro sebe 🙂
Můj rok 2018 byl tak výživný, že víc už to snad ani nešlo, a jak se tak rozhlížím okolo sebe, mám pocit, že nejsem jediná. Pro spoustu z nás znamenal období změn, štědrých nálezů i bolestných ztrát a především hlubokého sebepoznání. Ne vždycky příjemného, ale bezesporu cenného.
Jsem vděčná za všechno, co se loni stalo, ale bilancovat nebudu. Rok 2018 je uzavřená kapitola a jede se dál.
Sepsala jsem si pár novoročních „předsevzetí“, v uvozovkách proto, že stejně jako na minulosti, nechci lpět ani na budoucnosti. Na tom, že „odteď budu žít úplně jinak“. Nevěřím, že to funguje. Co ale chci, je být víc ve spojení. Se sebou, s druhými, s přírodou. Ne fanaticky, ale svobodně. A totéž bych přála i vám.
Naslouchat si, naladit se, hýčkat se.
Spíše než sebešikanující úkoly a omezení, která stejně stěží vydržíme déle než měsíc, jsem sepsala principy, které nám dovolí volně dýchat, nahlas se smát a klidně spát. Tady jsou:
