Zdá se, že naše cesta se stačí úplně novým směrem. Cítím to v útrobách…

Těhotenství má úžasnou schopnost harmonizovat (nebo spíš hormonizovat?) tvůj život. Přiměje tě zastavit – když ničím jiným, tak tím, že se ti z ničeho nic třeba zatočí hlava a tělo ti řekne: „Ne, teď nebudeš vařit/pracovat/uklízet/cokoliv. Teď si lehneš a budeš odpočívat. Opravdu. OPRAVDU.“

A tak se zastavíš a jen tak jsi. Vlastně jste. Spolu.

A jak ti tak nad tím dmoucím se pupkem postupně dochází, že v tobě fakt roste nový člověk, najednou zjistíš, že zakořeňuješ. Že možná poprvé v životě víš, co se sebou, i když je ti samozřejmě jasné, že víš úplný prd. Ale i to prd je víc, než co jsi věděla kdy předtím. Rovnáš si priority a necháváš plout všechny pochybnosti o tom, jestli jsi na správném místě a kam směřuješ. Nahrazují je jiné pochyby, třeba jestli budeš dobrá máma, trpělivá a laskavá, i když se občas neumíš postarat ani sama o sebe, zato protivná umíš být za dva a trpělivost je spíš něco, o čem jsi četla, než že by ti to bylo vlastní.
Ale co, však on si tě ten prcek vycvičí…

A tak jsi na sebe konečně taky hodná, protože jestli tenhle důvod není dostatečně ultimátní, tak pak už nevím co. A jíš dobrý věci (a občas taky pěkný prasárny, žejo), piješ horkej čaj a čteš si, sníš a dojímáš se nad kdečím. Nejvíc nad ultrazvukem, kde na toho drobečka v sobě koukáš jako do akvárka, a vidíš na vlastní oči, že se hýbe, pomlaskává, že má pět prstíků a že už teď je prostě nejkrásnější na světě.

A bulíš.

Hodně a často, protože to, co se tu děje, tě přesahuje tak moc, až máš pocit, že je to vlastně zázrak. A víš co? Je to zázrak. Takový malý – a přitom obrovský – zázrak lidského života, o kterém se toho hodně namluví, ale který se prostě musí zažít…