Procházím
Archiv pro měsíc: Březen 2019

Teoreticky jsem skvělá matka

Teoreticky jsem skvělá matka

  1. Mám načteno.
  2. Vím, jak to chci.
  3. Miluju.

Je mi naprosto jasné, že první dva body se rozplynou jako pára nad hrncem, jen co se od teorie přesuneme k praxi. Chvílemi mě ta představa děsí, chvílemi mě láká.

Třetí bod bych označila za „mateřskou konstantu“, která bude už navždycky ovlivňovat výsledek všech rovnic, které nás čeká spočítat. Je to záchytný bod ve všem tom zmatku, který mě tu a tam zachvátí, světlo na konci tunelu pochybností a obav, kvůli kterým občas probdím celou noc. Protože…

…Tě miluju.

A to jsem Tě ještě ani neviděla. Miluju každý prstíček, každý Tvůj pohyb tam uvnitř, každý úder Tvého maličkého srdíčka. A nechápu, kde se ve mně tolik lásky bere.

Prosím, maličká, pamatuj si to, až budu jednou nepříčetná, že je z Tebe paličatý pubertální nezmar.

Pamatuj si to, až Ti budu připadat jako trapná, předpotopní konzerva, která Ti vůbec nerozumí, možná právě proto, že má načteno a ví, jak by to chtěla. Protože já to chci především tak, aby nám spolu bylo hezky. Vždycky a napořád. A jestli to znamená hodit kvůli tomu celou tu dokonale logickou teorii za hlavu, udělám to. Protože miluju. A to snad stačí.

Máma

Nepál, část 9.: Vysokohorská nemoc

Nepál, část 9.: Vysokohorská nemoc

Vysokohorská nemoc je odvěký nepřítel horolezců. Něco jako Tutanchamonova kletba velehor, více či méně nápadný signál, že tě hory tam nahoře nechtějí. Je to varování, že jestli to brzy neotočíš a nevrátíš se do patřičných nížin, bude tě to dost možná hodně moc bolet.

Zajímavé je, že hranice, při níž člověk začne pociťovat příznaky vysokohorské nemoci, je u každého jiná, a zas tolik nezáleží na tom, jestli jsi žena nebo muž, sportovec nebo bábovka, jestli máš sto kilo nebo padesát. Někdo má problém už na Sněžce, někdo bez problémů vyběhne dvojnásobek. Obecně ale za rizikovou platí výška nad 3500 m. n. m.

Jak poznám, že na mě jde vejškovka?

Různě.

  • Možná tě začne nenápadně pobolívat hlava.
  • Možná se s chutí najíš a vzápětí toho lituješ, protože je ti příšerně těžko.
  • Možná se najíš spíš bez chuti a možná taky vůbec (já jsem v posledních dvou vesnicích před Gokyo Ri večeřela jen solený popcorn).
  • Možná nemůžeš spát a nechápeš proč, když po celém dni na nohou nemyslíš na nic jiného než na postel.
  • Možná zažiješ všechno současně a možná taky ne. Příznaky přicházejí plíživě a může ti pěknou dobu trvat, než si dáš dvě a dvě dohromady (problémy s počty jsou nejspíš dalším příznakem) a dojde ti, o co tady jde. True story.

Co pomáhá na výškovou nemoc?

Jako u všech nemocí, prevence je základ. Nemám ale na mysli preventivně se ládovat léky proti vysokohorské nemoci, i když to je mezi turisty v Nepálu běžná praxe. Mám na mysli pomalé tempo, dostatek vody a odpočinku a taky aklimatizační výlety. Ty spočívají v tom, že během dne vystoupáš alespoň o 100 výškových metrů nad místo, kde máš v plánu nocovat, a pak se vrátíš dolů. Tím tělu dopřeješ takovou malou „ochutnávku“ toho, co ho čeká, organismus se snáze přizpůsobí a ty máš šanci, že tě shora nepoveze vrtulník. Trochu ironicky se těmhle dnům říká restdays, tedy odpočinkové. Haha.

A co když už ji mám?

Dej si den volna. Hodně pij. Spi. Hodně pij. Projdi se po okolí a snaž se nadýchat maxima toho řídkého vzduchu, který máš k dispozici. A hlavně – hodně pij.

Pokud nic nezabralo a dál je ti špatně, zkus si loupnout viagru. Cože? Ty ji běžně nenosíš s sebou po kapsách? Tak začni. Ve vysokých horách se hodí, rozšiřuje totiž cévy. Skoro mě mrzí, že my jsme s sebou v Himálaji žádnou neměli. Zajímalo by mě, co by mi po ní ztvrdlo…

No nic, pojďme dál.

Pokud nepomáhá ani zázračná pilulka a příznaky se nedej bože zhoršují, mám pro tebe špatnou zprávu. Hory to s výhružkami myslí vážně a je na čase se stáhnout. Jakkoli se ti nebude chtít (jednak opouštíš pozici a jednak je ti v tuhle chvíli nejspíš zatraceně zle), sejdi cca o 300 výškových metrů níž. Mělo by se ti rychle ulevit. A nezoufej, nic není ztraceno. Jen co se zmátoříš, můžeš to další den zkusit znova. Když duch hory uvidí, že se jen tak odradit nenecháš, dost možná tě tentokrát vezme na milost.

No a pokud by ti náhodou bylo pořád zle, případně ani nedokážeš sám sejít do předchozí vesnice, nemá smysl tě dál instruovat, protože už ti nejspíš oteklý mozek pomalu vytéká ušima a ty jsi v deliriu. V tom případě doufám, že je tvůj parťák dostatečně duchapřítomný a ty pojištěný. Svezeš se totiž vrtulníkem. Prý je to velká paráda, ale nemá mi to kdo dosvědčit, protože ti, kdo by si to užili, se do vrtulníku jen tak nedostanou, a ti, co se vezou, si to prý úplně neužívají. Škoda, co?

Každopádně doufám, že až sem dočítáš už jen ze zvědavosti, protože ti přinejhorším hučí z viagry a zítra tě čeká další krásná trasa směrem k nebesům. Šťastnou cestu!

 

 

Nepál, část 8.: Voda v Asii aneb Jak se napít i bez plastu a chemie

Nepál, část 8.: Voda v Asii aneb Jak se napít i bez plastu a chemie

Dnes je to přesně rok, co jsme s Horalem odlétali do Nepálu. A protože se mi loni nepodařilo vám náš příběh dopovědět, zapátrám v paměti a pokusím se plynule navázat.

A začnu vodou.

Zásoby pitné vody jsou pro turisty v Asii velkým tématem. Dostatečná hydratace je ve vysokých nadmořských výškách ještě důležitější než tady. Každý řeší svůj pitný režim po svém a každý způsob má svá pro i proti. Na našem treku jsme potkali celkem pět druhů turistů. Tohle jsou oni:

Přizpůsobiví

Lidé, kteří volí metodu adaptace šokem. Pijí vodu tak, jak teče z kohoutku (a na horách z řek, což je možná nakonec ta lepší varianta), a nechávají svůj organismus, aby se s tím popasoval, jak umí. Sympatický přístup, až na to, že se docela snadno může zvrhnout v těžkou bakteriální infekci s možnými trvalými následky. Nic pro nás.

PETkaři

To jsou ti, co se naopak rozhodli za žádnou cenu nepo*rat a pijí zásadně kupovanou balenou vodu. Jsou schopni vypít i čtyři litrové lahve denně, a co se s tolika plastem pak stane, to je nezajímá. Cestou nahoru jsem se jednoho Němce zeptala, jestli ví, že těch dvanáct lahví, které kupoval v místní lodži pro svou výpravu, nejspíš zítra někdo někde spálí, odpověděl mi otázkou: „A to mám jako umřít žízní?“ Jiná řešení než bezpečnou PETku tito lidé neuznávají. Ale upřímně, nejspíš se stejně po*erou. Buď z jídla nebo z karmy.

Tabletkáři

Turisté, kteří šetří přírodu od plastů a čistí si vodu dezinfekčními tabletami. Děcka, fandím vám, ale pít místní špinavou vodu ještě obohacenou o dávku chlóru a další chemie, to mě fakt neláká. Další nevýhodou je, že trvá dlouho, než tableta vyhubí všechny druhy bakterií a prvoků. A protože většina lidí je netrpělivá, často se stane, že vodu stejně vypijí nedočištěnou. Výhodou je bezesporu malá velikost a kompaktnost – tablety hodíte do lékárničky a jste v cajku. Za nás ideální jako záložní varianta, ale jinak ble.

Filtraři

Lidi s trpělivostí a filtrem velikosti bublifuku, kteří si pravidelně mechanicky filtrují vodu do vlastní nádoby. Samozřejmě existuje celá řada různých filtrů, takže než některý koupíte, důkladně čtěte recenze. A taky to chce trochu cviku, než se do toho člověk dostane. Ale obecně je tato varianta ekologická, praktická a účinná.

Úvéčkáři

Profíci, co se nebáli zainvestovat do moderních technologií. Čištění UV zářením je údajně nejspolehlivější a rozhodně nejrychlejší (když pominu PETky) způsob, jak se bezpečně napít. Nevýhodou ale je, že voda, kterou čistíte, nesmí být zakalená, jinak to nefunguje. A pak taky – máte s sebou elektroniku. V Nepálu. Kde vám nikdo nezaručí, že se něco neporouchá nebo vám nedojdou vám baterky v tu nejnevhodnější chvíli.

Ideální variantou je kombinace filtru a UV čističe, my jsme si vystačili se samotným filtrem. Střevní potíže nás sice stejně potkaly, ale pokaždé to bylo v hlavním městě (hory jsou nesrovnatelně čistší a hygieničtější) a vždy bylo příčinou jídlo, což je v Nepálu zkrátka riziko povolání. Konec konců, ne nadarmo se říká, že kdo se nepo*ral v Káthmándú, jak by tam nebyl.

Toliko k vodě.

Tak na zdraví!