Vysokohorská nemoc je odvěký nepřítel horolezců. Něco jako Tutanchamonova kletba velehor, více či méně nápadný signál, že tě hory tam nahoře nechtějí. Je to varování, že jestli to brzy neotočíš a nevrátíš se do patřičných nížin, bude tě to dost možná hodně moc bolet.

Zajímavé je, že hranice, při níž člověk začne pociťovat příznaky vysokohorské nemoci, je u každého jiná, a zas tolik nezáleží na tom, jestli jsi žena nebo muž, sportovec nebo bábovka, jestli máš sto kilo nebo padesát. Někdo má problém už na Sněžce, někdo bez problémů vyběhne dvojnásobek. Obecně ale za rizikovou platí výška nad 3500 m. n. m.

Jak poznám, že na mě jde vejškovka?

Různě.

• Možná tě začne nenápadně pobolívat hlava.
• Možná se s chutí najíš a vzápětí toho lituješ, protože je ti příšerně těžko.
• Možná se najíš spíš bez chuti a možná taky vůbec (já jsem v posledních dvou vesnicích před Gokyo Ri večeřela jen solený popcorn).
• Možná nemůžeš spát a nechápeš proč, když po celém dni na nohou nemyslíš na nic jiného než na postel.
• Možná zažiješ všechno současně a možná taky ne. Příznaky přicházejí plíživě a může ti pěknou dobu trvat, než si dáš dvě a dvě dohromady (problémy s počty jsou nejspíš dalším příznakem) a dojde ti, o co tady jde. True story.

Co pomáhá na výškovou nemoc?

Jako u všech nemocí, prevence je základ. Nemám ale na mysli preventivně se ládovat léky proti vysokohorské nemoci, i když to je mezi turisty v Nepálu běžná praxe. Mám na mysli pomalé tempo, dostatek vody a odpočinku a taky aklimatizační výlety. Ty spočívají v tom, že během dne vystoupáš alespoň o 100 výškových metrů nad místo, kde máš v plánu nocovat, a pak se vrátíš dolů. Tím tělu dopřeješ takovou malou „ochutnávku“ toho, co ho čeká, organismus se snáze přizpůsobí a ty máš šanci, že tě shora nepoveze vrtulník. Trochu ironicky se těmhle dnům říká restdays, tedy odpočinkové. Haha.

A co když už ji mám?

Dej si den volna. Hodně pij. Spi. Hodně pij. Projdi se po okolí a snaž se nadýchat maxima toho řídkého vzduchu, který máš k dispozici. A hlavně – hodně pij.

Pokud nic nezabralo a dál je ti špatně, zkus si loupnout viagru. Cože? Ty ji běžně nenosíš s sebou po kapsách? Tak začni. Ve vysokých horách se hodí, rozšiřuje totiž cévy. Skoro mě mrzí, že my jsme s sebou v Himálaji žádnou neměli. Zajímalo by mě, co by mi po ní ztvrdlo…

No nic, pojďme dál.

Pokud nepomáhá ani zázračná pilulka a příznaky se nedej bože zhoršují, mám pro tebe špatnou zprávu. Hory to s výhružkami myslí vážně a je na čase se stáhnout. Jakkoli se ti nebude chtít (jednak opouštíš pozici a jednak je ti v tuhle chvíli nejspíš zatraceně zle), sejdi cca o 300 výškových metrů níž. Mělo by se ti rychle ulevit. A nezoufej, nic není ztraceno. Jen co se zmátoříš, můžeš to další den zkusit znova. Když duch hory uvidí, že se jen tak odradit nenecháš, dost možná tě tentokrát vezme na milost.

No a pokud by ti náhodou bylo pořád zle, případně ani nedokážeš sám sejít do předchozí vesnice, nemá smysl tě dál instruovat, protože už ti nejspíš oteklý mozek pomalu vytéká ušima a ty jsi v deliriu. V tom případě doufám, že je tvůj parťák dostatečně duchapřítomný a ty pojištěný. Svezeš se totiž vrtulníkem. Prý je to velká paráda, ale nemá mi to kdo dosvědčit, protože ti, kdo by si to užili, se do vrtulníku jen tak nedostanou, a ti, co se vezou, si to prý úplně neužívají. Škoda, co?

Každopádně doufám, že až sem dočítáš už jen ze zvědavosti, protože ti přinejhorším hučí z viagry a zítra tě čeká další krásná trasa směrem k nebesům. Šťastnou cestu!