Browsed by
Month: Březen 2020

Jak přežít karanténu

Jak přežít karanténu

Nějak to zatím nevypadá, že by tohle „období“ mělo brzy skončit, tak si sem s dovolením odložím takový malý „to do list“ pro chvíle, kdy mi z toho doma začne hrabat.  

Takže co všechno se dá dělat během domácího vězení, abychom se z toho nezbláznili?

Šít roušky, samozřejmě, to je teď in. 🙂 I kdyby jich nakonec přece jen bylo dost, na světě bude veseleji, když budou mít lidi své vlastní, originální modely.

Za krásnou fotku roušek z mé „dílny“ děkuji Kátě z Pappeterie

Číst. Poslouchat audioknihy, podcasty, zkrátka se vzdělávat. Konečně máme prostor na všechny ty knihy, které jsme odkládali na důchod!

Přesadit květiny. Beztak je na to teď zjara ten správný čas, a když si s nimi budeme z nedostatku sociálního kontaktu povídat, porostou o to líp.

Péct chleba. Domácí, kváskový. Nejenže kvůli němu nebudeme muset do obchodu, ale navíc takový návrat k tradici zase trochu  povznese tu naši národní kulturu.
Návod na vlastní kvásek najdeš třeba na Instagramu u @bududub a @kvaseczech. A jakmile si tohle živé tanagoči jednou vypěstuješ, můžeš z něj péct klidně každý den. 

Vytřídit si šatník. Vyměnit zimní věci za letní, projít je kousek po kousku a vyhodnotit, co opravdu nosíme a co nám jen zabírá místo. Zkrátka si udělat základ pro pomalou módu.

Tvořit. Berme tuhle situaci jako příležitost věnovat se věcem, které nás už dlouho volají, ale na které jaksi nikdy nebyl čas. Takže malujme, pišme, vyrábějme ze dřeva/hlíny/látky/papíru… z čeho je nám jen milo. 

Volat babičkám a dědečkům. Říct jim, že všechno bude zase v pořádku.
A vůbec volat všem, koho máme rádi. Třeba i těm, kteří jsou daleko a dlouho jsme o nich neslyšeli. Teď poprvé platí, že je lepší nažhavit dráty, než se setkat osobně.

Cvičit. Nepotřebujeme posilovny, abychom se mohli protáhnout nebo si dát do těla. A až nám dojdou vlastní nápady, můžeme zkusit video instruktory. Osvědčená je třeba Yoga with Adriene, ale spousta místních jogínských center teď spouští kurzy online jako náhradu za běžný provoz.

Meditovat. Zkouším to a moc mi to nejde, ale trénink dělá mistra. Doporučuji ti totéž. Práce s dechem a vědomé zklidnění mysli totiž umí dělat divy. Třeba zastavit panický atak, ke kterému teď mnozí z nás nemívají úplně daleko.

Nicméně nevím, jak u tebe, ale můj prakticky veškerý čas stejně spolkne péče o dítě a o muže na homeoffice, každodenní vaření a následný úklid všeho, co Justýnka během vaření stihla vykrámovat a podobně. Takže celý výše uvedený seznam je spíš seznam přání, na co bych chtěla, aby mi zbyla trocha času.

Ale i tak je to svým způsobem nádherný. Jsme totiž daleko víc pohromadě než jindy. Takže náročný. Teda nádherný!

Tak hodně zdraví a drž se!

S láskou 

Jina

Proč mi Horal nekupuje květiny?

Proč mi Horal nekupuje květiny?

„To není fér, ostatní ti můžou dávat kytky a já ne,“ postěžoval si tuhle Horal, když jsem od jeho rodičů dostala pestrobarevný puget, poděkovala za něj a se zalíbením do něj zabořila tvář.

Jenže tak to není. Jsem šťastná, když mi dá Horal květinu. Ale ještě šťastnější jsem, když ví, že květiny z konvenčních zdrojů jsou jako maso z velkochovů. A že to není můj šálek kávy.

Květinový průmysl totiž patří k těm s největší ekologickou stopou. Květiny se pěstují v obrovských monokulturách, které postrádají biodiverzitu, sezónnost i lokálnost, a tudíž si žádají masivní chemické ošetřování a hnojení, umělé světlo a teplo a na závěr drahý transport na druhou stranu světa. A po tom všem se nám chvilku líbí a do týdne je po nich. Smutný příběh.

Takže jaké květiny mě potěší?

Volně rostoucí. Když mi Horal na procházce zastrčí sedmikrásku do drdolu, jsem dojatá víc než z kytice za tisíce.

Lokálně a sezónně pěstované. V Čechách se tento trend čím dál víc rozmáhá a já mu maximálně fandím. Květináři jako Kytky od potoka, Květinové lahůdkářství, Divoké kvítí nebo Verbascum florist vážou nádherné kytice z lučních květin, jejichž pěstování nejenže nezatěžuje životní prostředí, ale navíc vytváří domov pro pestrá společenství hmyzu, který je jinak z naší přírody vytlačován.
A my máme rádi ty motýle!

Živé. S kořeny. Takové, které (pokud je nezahubím) mi budu dělat radost ještě dlouho. A při pohledu na ně si vždycky vzpomenu na toho, kdo mě jimi obdaroval.

A proč jsem teda nespustila přednášku o ekologických květinách, když jsem k MDŽ dostala tu krásnou kytici smutných květin?
Protože je mi potěšením, že si někdo vzpomněl, že bych mohla dostat květiny. I když mě ten člověk nezná natolik, aby znal můj postoj. Toho samotného gesta si cením.
A taky proto, že když už jsou u mě, to nejlepší, co pro tyhle květy mohu udělat je vážit si jich, pečovat o ně a těch pár dní se jimi kochat, co to půjde.

A Horal? Ten to vždycky nakonec nějak vymyslí. Většinou tak, že místo kytky přinese láhev prosecca. A to je beztak ta nejlepší kytice 🙂

Tak krásný den a přeji vám (zdravé) květiny nejen na MDŽ.

Jina