Dlouho jsem se cyklila v pocitu, že chci tvořit, ale co když nejsem dost dobrá? Co když to nikoho nebude zajímat? Co když nebudu vědět, co malovat a jak svou tvorbu prezentovat? Co když moje obrazy nebudou dostatečně originální a unikátní? Co když nikdy nebudu vystavovat, prodávat… Co když jsem houby umělkyně a jen tu na něco hraju?

Takových “co když” mi jelo hlavou tolik, že jsem úplně paralyzovaná seděla na zadku a do noci projížděla obrázky a videa lidí, kteří to dokázali. Kteří tvoří a svět je vidí.

To mému rozpoložení samozřejmě moc nepomohlo.

A pak se něco stalo. Vlastně ani nevím, co to přesně bylo, ale v tu chvíli velký kus toho obrovského strachu, té koule na mé noze, najednou odpadl a odkutálel se pryč. A já se po strašně dlouhé době konečně nadechla té nádherné, osvobozující, čerstvé vůně kreativity.

Najednou už moje tvorba nestojí na tom, co na to ostatní. Podpora a odezva jsou pro mě neskutečně cenné, o tom žádná, ale nejsou podmínkou pro to, abych tvořila. Najednou jsem si jakoby sáhla na samou podstatu tvůrčí svobody. Maluju se stejnou přirozeností a nutností, jako dýchám, a budu to dělat, i kdyby mé obrazy nikdy nikdo neviděl.

Možná to zní trochu egoisticky nebo nevděčně, ale je to vlastně podobné, jako nutnost dát lásku nejprve sám sobě, aby mohl člověk milovat druhé. Jako nasadit si v letadle kyslíkovou masku, než se začnete starat o ostatní.

Nejprve musím nechat tvůrčí energii proudit každou buňkou svého těla, než se začnu starat o to, jestli se to, co vytvořím, někomu líbí. Dokud totiž nic nevytvořím, nemá se lidem co líbit, že?

Neznamená to, že jsem najednou velká umělkyně, že maluju líp než doposud nebo se umím lépe prezentovat na sítích. Znamená to ale, že to konečně dělám s lehkostí a beze strachu a mám pocit, že to nese své ovoce od prvního dne. Koně, psi a Instagram totiž strach vycítí! 😁

Tak hodně štěstí ve vaší vlastní tvorbě a nezapomeňte: děláte to hlavně pro sebe!