Procházím
Archiv autora: Jina

Být hrdinou je otázka volby

Být hrdinou je otázka volby

Jako malí žijeme s představou, že hrdinové nejen existují, ale že se jimi klidně můžeme stát my sami, jen co vyrosteme. Fascinují nás všichni ti Herkulové, Xeny, Želvy Ninja a Odpadlíci (ano, jsem dítě devadesátek) a svaly, prsa a motorky v tom hrají až druhou nejdůležitější roli. Ta první je pocit, že máme moc vzít věci do vlastních rukou, zachraňovat životy, zahnat zlo na útěk (nebo mu loupnout hlavou na stranu a říct: „Zbývá ti deset vteřin života…“)

A pak vyrosteme a naše hrdinské ambice zmizí na stejné skladiště snů jako herečka, popelář, kosmonaut a princezna. A my s úzkostí sledujeme zprávy o válkách a ekologických problémech a zaháníme pocit bezmoci náplastí z materiálního přepychu a šlehačkových dortíků.

Jenže kdo nás zachrání? Někteří z nás věří na rytíře z Blaníku, jiní si ujíždějí na Marvelovkách a ten zbytek volí Babiše. Ale stát se sami hrdiny? Simvás, už jsme snad velký, ne?

No právě – už jsme velcí. Je čas!

Hrdinou se můžeme stát každý den a neznamená to, že od té doby musíme nosit upnutý trikot. Je to často jen o tom, rozhodnout se udělat věci správně. Potlačit pohodlnost, lhostejnost nebo pocit trapnosti. Přestat hledat výmluvy a neutéct. Dvacet vteřin odvahy, jak zaznělo v jednom roztomilém filmu*.

A začít můžeme klidně dneska. Třeba takhle:

  • používat látkové pytlíky na ovoce, zeleninu a pečivo
  • pustit starého člověka/těhotnou ženu/kluka s berlemi sednout v tramvaji
  • nekupovat balenou vodu
  • krmit v zimě ptáčky a srnečky
  • pomoci cizímu člověku roztlačit auto
  • nenakupovat oblečení ve fast fashion řetězcích
  • pořídit si na cesty filtr na vodu
  • nabídnout pomoc člověku na ulici, kterému je evidentně zle
  • redukovat a recyklovat odpad
  • jíst maso, vejce a mléko z etických zdrojů
  • odnést si z hor všechny odpadky, které jsme tam přinesli
  • odmítnout brčko v kavárně
  • pomoci slepému člověku přes přechod či do autobusu
  • podporovat drobné řemeslníky a farmáře
  • nemlčet tváří v tvář šikaně
  • zastavit u autonehody

Vidíte? Některé hrdinské činy jsou úplně jednoduché a jiné v nás zase zanechají stopu na celý život. Budiž nám ta stopa navždycky důkazem, že máme moc udělat svět lepším.

Pro naše děti, pro lidi kolem nás a taky trochu pro sebe 🙂

*Koupili jsme ZOO (2011)

 

Co vám přeju do roku 2019? Zpomalit

Co vám přeju do roku 2019? Zpomalit

A je to.

Můj rok 2018 byl tak výživný, že víc už to snad ani nešlo, a jak se tak rozhlížím okolo sebe, mám pocit, že nejsem jediná. Pro spoustu z nás znamenal období změn, štědrých nálezů i bolestných ztrát a především hlubokého sebepoznání. Ne vždycky příjemného, ale bezesporu cenného.

Jsem vděčná za všechno, co se loni stalo, ale bilancovat nebudu. Rok 2018 je uzavřená kapitola a jede se dál.

Sepsala jsem si pár novoročních „předsevzetí“, v uvozovkách proto, že stejně jako na minulosti, nechci lpět ani na budoucnosti. Na tom, že „odteď budu žít úplně jinak“. Nevěřím, že to funguje. Co ale chci, je být víc ve spojení. Se sebou, s druhými, s přírodou. Ne fanaticky, ale svobodně. A totéž bych přála i vám.

Naslouchat si, naladit se, hýčkat se.

Spíše než sebešikanující úkoly a omezení, která stejně stěží vydržíme déle než měsíc, jsem sepsala principy, které nám dovolí volně dýchat, nahlas se smát a klidně spát. Tady jsou:

  • Žít pomalu
  • Mít pomálu
  • Tvořit více než konzumovat
  • Hrát, zpívat a tančit (i když „to neumíme“)
  • Číst dobré knihy. Hodně
  • Být laskaví k sobě samým i navzájem
  • Následovat přírodní cykly
  • Nechávat víc bosých stop v hlíně
  • Nechávat co nejméně ekologických stop
  • Nakupovat méně a zodpovědněji
  • Říkat „ano“ výzvám
  • Říkat „ne“ bez výčitek svědomí
  • Neztrácet čas na sociálních sítích
  • Trávit chvíle s těmi, jež máme rádi
  • Vařit a jíst zdravěji, zeleněji a s požitkem
  • Pít vodu
  • Dýchat do břicha
  • Hodně spát
  • Hýbat se

Souzníte? Věřím, že alespoň v něčem ano.

Tak šťastný rok 2019!

Nepál, část 7.: Namche Bazaar, hipsterský ráj uprostřed Himálaje

Nepál, část 7.: Namche Bazaar, hipsterský ráj uprostřed Himálaje

„To sis nemyslela, že si ve třech a půl tisících dáš kafe a dortík v hipsta kavárně, co?“

směje se mi Horal, když sleduje můj blažený úsměv nad hrnkem čerstvě pražené filtrované kávy z nepálské pražírny.

To fakt nemyslela…

Po place běhá krásná nepálská servírka, která roznáší avokádové sendviče, zatímco barista za kávovarem maluje srdíčka do cappuccina. V pozadí hraje Perfect od Eda Sheerena, kterou tady v Nepálu slýcháme častěji než doma, a my mezitím nabíjíme telefony a posíláme zprávy domů. Ne holubí poštou ani morseovkou, ale po internetu! Elektřina a Wifi jsou tady výjimečně zdarma, takže spojení kvůli přetížení každou chvíli vypadává, ale k ujištění příbuzenstva, že jsme (ještě) naživu, to stačí.

Namche Bizár

Pravda je taková, že ani Horal nevěděl, co nás v Namche Bazaar čeká. A to tu byl před pouhými čtyřmi lety. Od té doby tady prý přibyla hromada podniků evropského typu. Jsou tu irské bary s kulečníkem, butiky, kavárny, cukrárny i barber shop. Trochu takový nepálský Špindl. Až na to, že se tu navíc ulicemi procházejí krávy, které u obchodů kradou a požírají papírové krabice.

Nebudu lhát, autenticita a nepálská kultura tady (podobně jako v Káthmándú) vzala za své. Naštěstí mnozí místní stále žijí po staru a v lodžích si mimo burger pořád dáte i tradiční Dal Bhat. Po pravdě, i kdyby tu člověk chtěl pořádně „prasit“, brzy zjistí, že je mu z těch smažených nudlí, čínských polévek a masa neznámého stáří akorát špatně. U Dal Bhatu máte jistotu, že je denně čerstvý a suroviny většinou pocházejí z domácích zdrojů. Jedí ho ti, kdo vědí.

A co děti? Mají si kde hrát?

Do místní školy odnášíme pastelky a omalovánky, které jsme přivezli, a pak sledujeme každodenní rituál před začátkem výuky. Ten se naštěstí nijak nepoevropštil.

Děti si na dvoře hrají s míčem a dosyta se vykřičí, aniž by je někdo usměrňoval. Pak se na pokyn učitelů rozmístí po dvoře a společně za zvuku bubnů zpívají, tančí a modlí se.

Když „zvoní“ na výuku, jsou vyřáděné, protažené, nadýchané čerstvého vzduchu a nepochybně mnohem soustředěnější, než žáci u nás, kteří sotva rozlepí oči, nacpou se něčím sladkým k snídani, nechají se do školy odvézt a tam zasednou do lavic připravení k několikahodinové pasivitě. Tělocvik je v tomto kontextu spíš výsměch.

Dojímám se nad Nepálčaty a slibuji si, že své děti nenechám promarnit dětství vsedě u počítače, a nedovolím, aby si už od mala huntovaly zdraví průmyslově zpracovanými produkty plnými cukru. Prostě klasická naivní představa bezdětné ženy…

V den, kdy plánujeme opustit Namche, se po dvou dnech ošklivého počasí probouzíme do slunečného dne.

Nad výhledem z okna ztrácím řeč. Neměla jsem tušení, co přede mnou mračna schovávají.

Když pak obcházíme horu, v jejímž svahu se Namche Bazaar rozkládá, vyjevuje se mi čím dál větší kus masivu, který byl dosud v jejím zákrytu. Každých pár kroků zastavuji a nemůžu se dosyta nabažit těmi dokonalými, majestátními, ostře řezanými vrcholky v dálce.

Tyto kulisy nás od této chvíle doprovázejí až do konce a já se během cesty nejednou přistihnu při myšlence, že mi budou doma v placatých Pardubicích neskutečně chybět. A taky že jo.

Nepál, část 6.: Himálaj a Tatry? Žádný rozdíl

Nepál, část 6.: Himálaj a Tatry? Žádný rozdíl

Když jsem před odjezdem někomu řekla, že jedu do Himálaje, v některých očích jsem viděla obdiv, v některých závist a ve valné většině soucit.
„Co bude tahle holka dělat v místě, kde si i ti nejotrlejší muži vzpomenou na maminčinu hřejivou a bezpečnou náruč?“
Minimálně já se přesně takhle ptala…

O to větší je moje překvapení, když opouštíme letiště v Lukle a vydáváme se vstříc první etapě našeho výstupu. Tak zaprvé:

„Jak to, že je to pořád z kopce?“
„Neboj, do kopce se ještě nachodíš…“
„No právě! Čím níž sestoupíme, tím výš pak budeme muset vylézt!“

Jo, ráda jsem na túrách efektivní.

Ten den jsme toho opravdu víc naklesali, než nastoupali. V tu chvíli jsem ještě netušila, že cestou zpět tuto trasu téměř poběžíme v závěsu za místním guidským veteránem, který svého času doprovodil tři výpravy na Everest, a i teď v důchodu a v žabkách má pořádnou páru.
Doběhnout letadlo v Lukle považuju doteď za náš největší nepálský výkon. Vlastně asi největší výkon ever.

Nepálské děti mluví anglicky lépe než my

Prozatím mi ale tahle cesta připadá spíš jako mírumilovná procházka Podyjím.
Pochvaluju si svou 10kilovou krosnu, která se mi navzdory očekávání zdá neškodně lehká, a svižně cupitám po kamenité cestičce.
Horal, nemocný z Kathmandu, se sotva vleče, takže mám o to víc času žasnout nad sytě zelenou záplavou, kam oko dohlédne.

Rododendrony, které tady dorůstají desítek metrů, jsou v rozpuku a slibují nám cestou zpátky zažít dechberoucí podívanou.

Míjíme buddhistické mohyly z kamenů posetých náboženskými texty, kolem kterých se chodí zásadně zleva, i když to znamená jít kvůli tomu delší, ale o to horší cestou. Místním to za to stojí a my následujeme jejich příklad. Člověk si nechce hned ze startu pokazit karmu, žejo.

Když dorážíme do Ghatu, první vesničky na trase, kterou většina trekerů s pohrdáním míjí, Horal zhodnocuje, že má pro dnešek dost. Je zesláblý, zmáčený studeným potem a v mrtvolně bledé tváři má temné kruhy pod očima. A právě tehdy se setkáváme s Wang-chukem, tím bláznivým šerpským penzistou, který nás cestou zpět tak ztrhá (ale ano – také nás dostane do nejbližšího letu, takže všechna čest!). Ubytováváme se v jeho útulné a (ve srovnáním s následujícími) poměrně luxusní lodgi (asi nejvýstižnější české označení je…penzion? Nejspíš.) a večeříme s ním a s jeho ženou Dal Bhat přímo u jejich rodinného krbu. To se moc turistům nepoštěstí.

V Ghatu zůstáváme příští dva dny, během nichž Horal znovu nabírá síly.

To místo si mě tak bezostyšně podmanilo, že nebýt to teprve začátek výpravy a nebýt ta výprava celkem drahá sranda, řekla bych, že dál už ani nemusím.
Díky tomu, že má tahle vesnička tak „blbou“ polohu (čti – příliš blízko Lukle, než aby tam kromě marodů a lenochů někdo zastavoval), si zachovala nádherně autentickou tvář. Daleko častěji než turistu tu potkáte hloučky nepálských dětí s perfektní angličtinou nebo honce, kteří za mohutného halekání a zvuku zvonků vedou dlouhé štrůdly dobytka s nákladem zásob nahoru a dolů svažitými uličkami.
Okolo kamenných domků roste na malých políčkách zelenina v neorganizovaných chumlech (namísto typických českých řádků) a je od pohledu tak svěží a bio (hnojená jačím trusem), že máte chuť jen tak si utrhnout a křoupat. Lidé tu pěstují mangold, květák, brambory, luštěniny a kořenovou zeleninu, zkrátka všechno, co v Evropě roste u nás a severněji.
Krom toho chovají maličké krávy, které pořád vypadají jako telátka, a jejich telátka, která jsou naprosto k zulíbání.

Buddhisté mají dobytek výhradně na mléko, protože jim jejich víra nedovoluje zabít zvíře. Trochu alibisticky si ale kupují maso od hinduistů, protože když si ho koupí jen kousek, pak to zvíře nezemřelo výhradně kvůli nim, a to je prý cajk. Tak nevím…

Kousek za vesnicí teče zpěněná řeka, která tudy vede vodu z ledovců. Je modrá jako králíček Azurit a nad ní se houpe první z mnoha vratkých řetězových mostů, které během cesty zdoláme. Na protějším břehu stojí modlitební místo s posvátnými texty vytesanými do kamenů nepálským krasopisem a níž u vody pak rozlehlé lány petrklíčů.

Horal mluvil mockrát o tom, že by v Nepálu mohl žít. Tady to poprvé napadá i mě.

Když opouštíme Ghat, Horal už se nemůže dočkat, a mně je to skoro líto.

V průběhu cesty si uvědomuju dvě věci. Jednak, že tu nejsou vůbec žádné dopravní prostředky, které by neměly nohy. A jednak, že ty nohy dost často patří mladým klukům, kteří místo na střední chodí nahoru a dolů po kopcích s nákladem větším, než jsou oni sami, a v zatáčce si ještě stihnou uhladit patku a střihnout si selfíčko na Facebook. Svět je zvrácené místo…

Následující dva dny mě nechávají usnout na vavřínech. Náročnost tras se zvyšuje (ano, už jdeme i do kopce), ale úseky jsou vcelku krátké, takže máme dost času se dobře najíst a vyspat. Vejškovka žádná, sníh žádný. Výhledy krásné, ale vlastně nic, co bych ještě neviděla. Mimo zástupy dobytka a ty houpavé mosty taková normální výprava do Tater nebo Alp.
Takhle nějak to taky píšu kamarádce, když se pět dní po přistání v Lukle dostáváme do Namche Bazar, největšího obchodního uzlu v údolí Everestu.
Co má teprve přijít a rychle mě vyvést z omylu, mi zatím zůstává skryto.

Nepál, část 5.: Jak se dostat z Káthmándú do hor, aniž by vás to stálo zdraví

Nepál, část 5.: Jak se dostat z Káthmándú do hor, aniž by vás to stálo zdraví

Jakmile strávíte v hlavním městě Nepálu prvních pár dní, začnete chápat dvě věci: Zaprvé, že všechno je tu možné. Za druhé, že nic není jisté. Proto čeká-li vás cesta z Káthmándú do Lukly (ale i jinam), připravte se na nejhorší a doufejte v nejlepší. A taky se řiďte následujícími body:

1) Co nejdříve zmizet z Káthmándú

To je základ, chcete-li se do hor dostat v kondici a ne ve stavu vnitřního rozkladu způsobeném střevními bakteriemi. V hlavním městě jeden nikdy neví, které sousto ho pošle k zemi. Tedy – na záchod.

Ale ještě před tím:

2) Vyřídit si TIMS (Trekkers‘ Information Management System)

Díky tomuto průkazu má nepálská vláda přehled o tom, kdo se jim potlouká po horách a kde ho mají hledat, až se po něm blízcí začnou shánět. 😉 TIMS je povinné, ale nově se nevztahuje na region Národního parku Everest, kde vás čekají jiné dva poplatky. Ty slouží přímo k financování lokálního rozvoje a vyřizují v budkách podél cesty. Takže chystáte-li se do údolí Everestu, nemusíte v Káthmándú řešit žádné papírování a můžete se plně soustředit na bod č. 1.

3) První let, dobrý let

Jste-li odvážní, nejrychlejší způsob, jak se dostat z Káthmándú do Lukly, je vzduchem. Ať si letenku zařizujete jakkoliv (přímo u cestovky či prostřednictvím agentury nebo manažera ve svém hotelu), měli byste chtít první (přinejhorším druhý) let daného dne. Tedy ten, kvůli kterému budete vstávat mnohem dřív, než by vám bylo milé. Věřte mi, vyplatí se to.

V Nepálu, zejména v horách, se rychle mění počasí, a zatímco ráno bývá absolutně jasno, během pár hodin se začnou v údolí kupit mraky, které postupně vyšplhají až k vrcholkům. A protože cesta do Lukly vede odvážně (ne-li přímo drze) blízko ostrým výčnělkům horských sedel, zhoršená viditelnost a silný vítr jsou to poslední, co si váš pilot přeje.

Může se tak stát, že váš let kvůli počasí odloží, pak zase odloží, pak ještě jednou, a ve chvíli, kdy už přestáváte doufat, vás naloží do letadla, aby se stroj těsně před cílem za mohutných turbulencí otočil a vrátil se zpět do Káthmándú. True story.

Zkrátka a dobře, čím dřív vyletíte, tím větší máte šanci, že přistanete v Lukle, živí a nepoblití. Takže až vám budou v agentuře sugestivně nabízet let v 9:30 nebo ještě později, raději riskněte další den nebo dva v Káthmándú a rezervujte si ten v 6:30. Ano, navzdory bodu č. 1, a to je co říct!

4) Připravte se na (skoro) nejhorší

Dobrá, letenku máte a zítra vás to čeká. Doporučuji nepodceňovat přípravu. Sbalte si dostatek vody a jídla (s trochou štěstí vám dovolí pronést je i přes kontrolu příručních zavazadel) a jděte brzy spát. Zítra budete v ideálním případě během tří hodin v Lukle (samotný let trvá 25 minut, na letišti byste měli být 2 hodiny před odletem), ale možná taky ne.

Připravte se psychicky i na horší varianty (viz výše), jen tu, kdy se vaše letadlo roztříští o spodní hranu přistávací dráhy jednoho z nejnebezpečnějších letišť světa (ano, pořád mluvím o Lukle), si raději nepředstavujte. A už vůbec si ji nehledejte na YouTube. Fakt ne!

5) Jiné varianty

Létání není pro vás nebo jste si přece jen pustili tu havárii? Existují i jiné způsoby, jak se dostat do hor.

Z Káthmándú pravidelně vyjíždějí autobusy a minivany do Jiri a jeepy až do Salleri, což je vesnice 3 dny chůze od Lukly (Jiri 6-8 dní). Jízdenky pro tyto dopravní prostředky jsou mnohonásobně levnější než letenka, ale nepálské cesty jsou vskutku výživné, takže Kinedryl je absolutní must-have.

Výhodou téhle varianty je, že se mnohem dříve a důkladněji aklimatizujete, protože cesta ze Salleri vede po „nepálské rovince“, tedy pořád nahoru a dolů. Uvidíte při ní spoustu překrásných výhledů a půjdete oblastí, kde rostou na stromech banány a pomeranče, což se těm lenochům z letadla nepoštěstí. 🙂

Nevýhodou je, že „ztratíte“ tři dny (až osm), které byste mohli strávit trekováním ve vyšších polohách. Obecně ale doporučuji vymezit si na celý výlet do Nepálu dostatek času. Spěchat v Nepálu je totiž jako polykat jídlo s ucpaným nosem a zavřenýma očima. Nemáte z toho nic.

Doufám, že jsem vás moc neodradila. Teď totiž přijde ta lepší část – ta, kde nejsou žádné dopravní prostředky, žádný prach a smog a žádné (nebo skoro žádné, ať nepřeháním) kontaminované jídlo. Jste v horách a už pár kroků od letiště začínáte cítit, že tenhle svět se vám vryje pod kůži. Že o tomhle kraji se vám ještě dlouho bude zdát…

 

Nepál, část 4.: Kathmandu poprvé, kulturní šok

Nepál, část 4.: Kathmandu poprvé, kulturní šok


Když v Kathmandu na letišti nasedáme do taxíku směr centrum, mám pocit, jako by mi někdo pustil dokument ve 3D a pro dokonalý efekt pode mnou houpal sedačkou a pouštěl mi pod nos výfukové plyny. Hodně výfukových plynů.
Projíždět ulicemi Kathmandu je jako projít zrcadlem do jiného světa. Míjíme domy, které vypadají jako barevné jenga věže, už trochu rozklížené pokročilou fází hry. Okolo nich proudí ulicemi davy lidí v pestrobarevných šatech a porůznu neorganizovaně vstupují do vozovky.
Silnici tu obecně nikdo moc neprožívá. Pouliční psi spokojeně spí stočení v klubíčku u krajnice, a když se jim někdo pokusí narušit osobní prostor, jen otráveně zvednou hlavu. Jsou tu respektovanou součástí městského života a dobře to vědí.

Taxík se řítí prašnou silnicí a já se utěšuji tím, že mi ta jízda připadá tak zběsilá jen proto, že se tu jezdí vlevo.
Řidič mě ale záhy vyvádí z omylu. Tady se slečinko opravdu řídí zběsile! Hrneme se do křižovatky, kterou má mimo nás v plánu zdolat ještě několik pruhů aut v každém směru. Zdá se, že současně.
Přemýšlím, jestli si zakrýt oči nebo se začít modlit (a ke komu vlastně), ale ono to kupodivu funguje! Tu a tam někdo na někoho zatroubí, ale jak se mám dozvědět později, tady klakson znamená jen „Bacha, jedu! …Ale když neuhneš, tak já teda počkám“. Bez nadávání, bez naschválů, bez nehod.

Přežíváme příjezd křižovatkou, míjí nás naprosto nepředvídatelně kličkující motorky s lidmi bez přileb, zato s rouškami přes ústa. O regulace smogu, které v Evropě fungují, se tady nejspíš ještě nikdo ani nepokusil.
Teplý suchý vzduch ještě umocňuje všudypřítomnou prašnost. Člověk tu nemusí kouřit ani fárat v dolech, aby měl plíce zanesené jako vysloužilý havíř.

„Tady nalevo, jak je ten komín, to je Pashupatinath temple, tam pálíme své mrtvé,“ informuje nás nadšeně manažer, který s námi jede taxíkem a chystá se nás ubytovat ve svém hotelu.
„Ale většinou je nebožtíků tolik, že je musejí pálit venku, kolem řeky.“
Trochu s obavou zabloudím očima ke špinavé strouze, nad kterou projíždíme, zda tam něco neplápolá. Naštěstí nejspíš zrovna v celém Kathmandu nikdo neumřel.
Tuhle zajímavost o místním nakládání s ostatky máme v budoucnu slyšet pokaždé, když pendlujeme mezi letištěm a centrem města a několikrát také vidíme dým linoucí se buď z komína nebo z nízké hranice opodál. Zakrývám si pusu šátkem, vdechovat něčí babičku mi nepřipadá uctivé. A taky je mi z toho šoufl.

Když přežíváme seznámení se svéráznými nepálskými komunikacemi, ubytováváme se v hotelu, kam nás zavezl taxík a ze kterého nás doslova odmítli pustit. Vynutili jsme si alespoň to, že se nejdříve najíme. Plánovali jsme tím získat čas a prchnout. Ovšem střešní terasa, kde se podává jídlo, posetá květinami a zalitá sluncem znamenala silný argument, proč zůstat. Tohle rozhodnutí se nakonec ukázalo být moudré. Podezřele neodbytné chování Nepálců totiž vyvěrá jen z urputného boje o turisty. Zatímco v nás, rezervovaných Evropanech, vzbuzuje nedůvěru, pro místní je to téměř jediný „marketingový nástroj“, jak si „ulovit“ hosty, zejména mimo sezónu. I ty nejlepší a nejserióznější hotely se uchylují k podobným praktikám, aby vás následně mohly zahrnout péčí. Myslí to dobře.

Takže sedíme na té překrásné, barvami hýřící terase a zatímco v Čechách se zima ještě důrazně hlásí o slovo, vyhříváme se na skoro letním slunci. Thamel, turistická čtvrť složená z restaurací, hotelů a obchůdků se vším, na co si vzpomenete, dokáže v člověku přes všechen ten chaos a prach, vzbudit pocit blažené lenivosti a rozmarnosti.

Víte, člověk si může Kathmandu oblíbit (jen co mu zaberou antibiotika na střeva). Ovšem jen do chvíle, než dorazí do hor.

Nepál, část 3.: My děti ze stanice Istanbul

Nepál, část 3.: My děti ze stanice Istanbul

Zpoza velkých oken istanbulské letištní haly na mě svítí a pomrkávají stovky světýlek různých barev a velikostí. Venku i vevnitř je šrumec jako v mraveništi, jezdí tu autíčka, která by mohla kamarádit s R2-D2, a mezi vším tím bzukotem já a Horal čekáme na letadlo do Káthmándú. Jsme 2,5 hodiny letu od domova a od cíle nás dělí dalších 7 hodin. Horal spí spánkem spravedlivých a já přemýšlím o našem dnešním výletě po největším městě Turecka.
Víte, ne že bych se chtěla pouštět do zdánlivě zasvěcené debaty o náboženské snášenlivosti nebo tak, ale těch pár hodin v ulicích Istanbulu mě opět přesvědčilo o tom, že všechno zlo v nás pramení ze strachu a ten je zase živ z nevědomosti. A že možná, kdybychom vystrčili hlavu z vyhřáté ulity, viděli bychom, že většina těch, které hážeme do jednoho pytle s nálepkou „islamista = terorista“, jsou ve skutečnosti stejně obyčejní a krásní a zranitelní lidé jako my.

Istanbul mi svou exotickou krásou připomíná velká italská města. Na rozdíl od nich je ale tak nějak „učesaný“, čistý a aristokratický. A ne, není to jen Potěmkinova vesnice, nebo maska pro turisty, protože v bočních uličkách, mimo sezónu a za soumraku by „špinavá spodnička“ zpod všeho toho brokátu určitě alespoň na okamžik vykoukla.
Neříkám, že Turkové jsou dokonalí gentlemani. Islám má své (hodně) stinné stránky, o tom žádná. Ale jak jsem se tu dnes procházela, necítila jsem se o nic méně bezpečně než v Praze nebo v Miláně. A pohled na spokojené muslimské rodiny v parku a usměvavé ženy s elegantními šátky na hlavách ve mě také probouzel naději. Věřím totiž, že s dávkou zdravého rozumu žádné náboženství není špatné, a naopak že i ta nejmírumilovnější filozofie se dá otočit ve zlo. Jde tedy jen o to mít otevřené srdce a nebýt debil. Ať jste muslim, křesťan, buddhista nebo traktorista.

 

To já jen, že třeba byste se sem chtěli podívat, ale bojíte se. Tak se nebojte. Navíc, pokud někam letíte s Turkish Airlines a máte na přestup v Istanbulu více než 6 hodin, zprostředkují vám aerolinky bezplatný výlet do centra i s obědem nebo večeří. Jestli mohu mluvit „jen“ z vlastní zkušenosti, je to příjemné a bezpečné, tak si to nenechte ujít! Rozhodně lepší než kejsnout celou tu dobu na letišti a utrácet za předražené jídlo v bezcelní zóně, no ne?

P. S. Toto není prouprchlický článek. Jestli něco, je to proistanbulský článek, tak žádné hejty, jo? 🙂

Nepál, část 2.: Proč jsem probůh nezůstala doma?

Nepál, část 2.: Proč jsem probůh nezůstala doma?

Já a moje tělo jsme si od dětství moc nerozuměli. Spíše jsme se tak nějak tolerovali, než že bychom žili v symbióze. Skoro jako by se moje mysl vznášela v oblacích (což, pravda, občas dělá dodnes) a tělo si ji drželo na nitce jako héliový balónek.
A tak jsem celé ty roky přihlížela tomu, jak má neohrabaná schránka neumí vylézt z dětské postýlky, ustavičně padá a do něčeho naráží, neunese svou první školní aktovku, neumí chytit míč a protrpí každou hodinu tělocviku až do maturity. Vlastně kecám, ping-pong mě bavil. Když se zrovna nehrálo na body.
Je fér podotknout, že rodiče nás ke sportu vedli od malička, ale zatímco sestra se chytla hned, já… no, škoda mluvit. 😀

Po dvacítce se ale karta začala pomalu obracet a já s mým tělem jsme postupně nacházeli společnou řeč.
Začala jsem běhat, cvičit jógu a obecně svým svalům a šlachám trochu víc důvěřovat (čti chytat letící předměty, místo abych si kryla hlavu). Sice jsem v té době už několik let prakticky nevytáhla paty z města, ale chodila jsem pěšky, kam to šlo, takže jsem denně zmákla pěkných pár kiláčků.
Když jsem pak potkala Horala, začali jsme spolu vyrážet do přírody. Tůry získaly úplně nový rozměr, snad poprvé jsem se cítila lehká a jistá, když jsme v horách popobíhali a přeskakovali kořeny stromů. Všudypřítomná zeleň, voňavý vzduch a ticho, to všechno na mě působilo nejdřív jako balzám a později jako droga. Chtěla jsem víc a víc.
A tak se stalo, že když obrysy Nepálu začaly získávat konkrétnější podobu, šla jsem do toho.

Přes obavu, zda to fyzicky zvládnu, zda se tam s Horalem navzájem nezabijem a zda bych tu spoustu peněz, které jsme utratili za letenky a vybavení, nedokázala využít lépe.

Trochu vám tu zaspoiluju konec: Nedokázala. Všechny ty nové zkušenosti, smyslové prožitky, fyzické i duchovní naplnění a v mnoha ohledech také prozření, které Nepál nabízí, jsou totiž k nezaplacení ❤
Ale o tom zase příště.

Nepál, část 1.: Jak jsem si na sebe upletla bič

Nepál, část 1.: Jak jsem si na sebe upletla bič

„Umíš si představit, že bys se mnou jela do Nepálu?“ zeptal se mě kdysi Horal na jednom z našich prvních oťukávacích rande.

Umím. Nakoupím si na to spoustu pošahaně barevného sportovního oblečení a sbalím ho do batohu pomalu většího, než jsem sama. A stejně jako tenkrát, když jsem v osmnácti jela do Skotska na maliny s dvacetikilovou krosnou, budu na letišti závidět všem těm dámičkám s malými kufříky na kolečkách mířícím na Mallorku.
Jenže to my ne, my raději poletíme do země, kde je asi milion stupňů pod nulou a kde zkušení umrzlí horolezci ukazují cestu jiným zkušeným horolezcům, aby se s trochou štěstí vrátili domů jen bez nosů a prstů.
Škrábat se dobrovolně do úplně zbytečných výšek, kde nám matička příroda nedostatkem kyslíku jasně naznačuje, že jsme tu špatně – to zní skvěle!

„Umím,“ odpověděla jsem mu tenkrát. Občas je lepší věci moc nerozmazávat.
A tak jedem!

Co se u mě změnilo a proč jsem z téhle expedice nevycouvala, dokud byl čas? Popřemýšlím. 😀

Rok s horalem

Rok s horalem

Je to rok, co jsme spolu strávili krásný víkend ve Vídni. Tenkrát jsme ještě netušili, že nám tím začíná dlouhá a rozhodně pestrá pouť, která nás oba zavede na místa, kam bychom se jeden bez druhého nejspíš nikdy nepodívali.

Horal za ten rok vypil víc kávy než za celý svůj dosavadní život, já zase díky němu objevila kouzlo merino vlny. Vzala jsem ho za kulturou, on mě zavedl do té nejčistší přírody. Koupil mi krosnu, já ho oblékla do saka a hezkých bot. On už ví, kdo byl Olbram Zoubek, já zase, jak se na letadlových lodích dělá ze slané vody sladká. A oba si myslíme své o tom, k čemu nám taková informace bude. 😉

Rozhodně nejsme ze stejného těsta a občas je to na našem soužití znát. Ve výsledku jsme ale vzájemně obohatili své světy, rozšířili si obzory a našli (možná lehce masochistické) zalíbení ve vystupování z komfortní zóny.

Jedno takové nás (vlastně jen mě) brzy čeká… #waitforit

Pravý muž vám vynese mikropsa na Téryho chatu a nestydí se za to. 🙂