Tohle vyznání jsem napsala v dubnu před třemi lety, kdy jsem v Praze studovala, bydlela a užívala si každou minutu. Pořád platí.
Praha je prý hrozně drahá.
Tak nevím. Běhám tady v šatech za šedesát korun, v ruce kafe za pade a na očích sluneční brýle za tři pětky.
Mířím na místo, kde si dám polívku za třicet osm a kde mě nechají celé hodiny pracovat u moštu za dvacku.
Ten chodník, po kterém jdu, lemují tulipány s květy velkými jako dlaně a napučené šeříky slibují možná už pozítří provonět náměstí Míru úplně zadarmo.
Něco na tom bude…
Praha je mi hrozně drahá!
P. S. Jen fotku toho překrásného rozkvetlého náměstí bohužel nemám. Budeš si ho muset představit.
Nepál, část 10.: Gokyo Ri aneb Jak mě Horal dostal na vrchol
Jsme zhruba uprostřed treku, nadmořská výška se blíží k pěti tisícům a okolo nás se rozprostírá nejdřív jedno, pak druhé a nakonec i třetí horské jezero. To poslední leží na samotném úpatí Gokyo Ri, “kopečku”, který je cílem celé téhle bláznivé výpravy. Ano, říkám kopečku, protože v původním šerpském jazyce si taková pětitisícovka ještě nezaslouží označení hora, ale jen Ri, tedy kopec. Proč troškařit, když máte Everest, že? 😀
Když Horal plánoval trasu, nechápala jsem, jaký má smysl odklonit se z Everest Basecamp treku a šplhat na “nějakou no name horu, o které nikdy nikdo neslyšel”. Ta jezera mě přesvědčila. Možná i proto jsem maličko zklamaná, když jsou dvě ze tří slíbených azurových hladin uvězněny pod tlustou krustou ledu. Ovšem jen do chvíle, než mi led zazpívá. Asi takhle:
…není to kouzelné?
Na úpatí Gokyo Ri leží u jezera vesnička Gokyo. Tam se ubytováváme, večeříme (já popcorn a čaj, protože spolu s trasou graduje i moje výšková nemoc) a jdeme spát. V kontextu okolních ostře řezaných velikánů se plochá hnědá špička Gokyo Ri opravdu jeví trochu úsměvně, takže se raduju, že už nás zítra čeká jen tohle a navíc bez batohů, které necháme v Gokyu.
Ano, modří už tuší, raduju se předčasně.
Ráno vyrážíme do krásného počasí, plní ideálu a vybaveni vesměs jen foťáky, vodou a jedním párem hůlek. Tohle přece bude pohoda.
Že to tak úplně pohoda nebude, zjišťuju asi po první desítce nastoupaných metrů. Nevím. Možná se nasčítalo všechno to nevyspání a nejedení posledních dnů, možná už je výška nad 5000 m.n.m. na můj organismus prostě moc, anebo mě tam nahoře nějaký himálajský Krakonoš fakt hodně nechtěl.
Každopádně jsem úplně K.O., zastavuju co pět kroků, opírám se čelem o hůlky, lapám po dechu a fakt, ale fakt mě to nebaví.
Horal navrhuje sejít zpátky do vesnice a zkusit to znovu zítra, až se lépe aklimatizuju. Koukám dolů na ty domečky, které jsou lákavě (a zároveň depresivně) blízko, pak nahoru na ten nekonečný krpál (ne, z tohohle úhlu už tak neškodně nevypadá), a usuzuji, že jestli teď slezu, tam nahoru mě už nikdy nikdo nedostane.
A tak pokračujeme.
Trvá to hodiny, předbíhají nás asi tak úplně všichni a hlavně se nám za zády začínají kupit mraky a valit se nám přes hlavu směrem k vrcholu. Jestli se tam brzy nedoškrábeme, z výhledu na osmitisícovky budeme mít prd.
Naštěstí se mi dělá líp. Jak se Gokyo vzdaluje a tělo si zvyká na ten nářez, vrací se mi elán i humor. A hlavně – já se sem zítra kvůli fotce prostě nevracím!
A tak předbíháme mlhu (haha) a povzbuzováni těmi, kdo už cupitají zpátky, se nahoru nakonec přece jen dohrabem.
A panebože TOHLE je fakt síla.
Otáčíme se kolem své osy a jsme úplně uhranutí tou nádhernou. Himálajský masiv se kolem nás rozprostírá v celé své kráse a z oparu v dálce se vynořuje fotogenický Amadablam a taky osmitosícovky Lhotse, Cho Oyu, Makalu i samotný Mount Everest.
V ostrém větru se třepotají tisíce barevných vlaječek a s absolutním požitkem v něm plachtí ptáci.
Úplně cítím, jak je na mě Horal pyšný a hlavně jak je tu šťastný. Jako by se konečně zase jednou vrátil domů.
A tak hopsáme po kamenech, vymýšlíme, co a jak vyfotit, a když už je skoro po všem a my se celí promrzlí chystáme na sestup, Horal to udělá.
Kleká si na koleno a fakt to udělá.
Požádá mě o ruku!
Vytahuje při tom nepálský pytlíček a z něj nepálský prstýnek, který vypadá trochu jako hračka z pouti. Ten pravý totiž v tom shonu zapomněl v Pardubicích. A celý je to tak roztomilý a dojemný a kýčovitý s těmi neuvěřitelnými kulisami, že se strašně směju a říkám ano.
A pak běžíme dolů (tedy, nakolik se po tom příkrém kamenitém svahu běžet dá) a já už teď vím, že se zase pár dní nevyspím, protože se mi hlavou honí asi milion nápadů, jaký si ten náš velký den uděláme.
…
Rok a den uběhl, a my ještě z mnoha důvodů svoji nejsme. Že jsme ale náš vztah posunuli někam dál, o tom není pochyb. Tím spíš, že zatímco tohle píšu, kope mě ta naše malá Horalka (nebo Kavárenská povalečka po mamince?) do vnitřností a už se těší ven.
A Gokyo Ri? Na to se nejspíš ještě párkrát vrátíme. Oslavit nějaké hezké kulaté výročí a jednou prý taky rozprášit Horalův popel. Ale na to všechno je ještě spousta času.
Vysokohorská nemoc je odvěký nepřítel horolezců. Něco jako Tutanchamonova kletba velehor, více či méně nápadný signál, že tě hory tam nahoře nechtějí. Je to varování, že jestli to brzy neotočíš a nevrátíš se do patřičných nížin, bude tě to dost možná hodně moc bolet.
Zajímavé je, že hranice, při níž člověk začne pociťovat příznaky vysokohorské nemoci, je u každého jiná, a zas tolik nezáleží na tom, jestli jsi žena nebo muž, sportovec nebo bábovka, jestli máš sto kilo nebo padesát. Někdo má problém už na Sněžce, někdo bez problémů vyběhne dvojnásobek. Obecně ale za rizikovou platí výška nad 3500 m. n. m.
Jak poznám, že na mě jde vejškovka?
Různě.
Možná tě začne nenápadně pobolívat hlava.
Možná se s chutí najíš a vzápětí toho lituješ, protože je ti příšerně těžko.
Možná se najíš spíš bez chuti a možná taky vůbec (já jsem v posledních dvou vesnicích před Gokyo Ri večeřela jen solený popcorn).
Možná nemůžeš spát a nechápeš proč, když po celém dni na nohou nemyslíš na nic jiného než na postel.
Možná zažiješ všechno současně a možná taky ne. Příznaky přicházejí plíživě a může ti pěknou dobu trvat, než si dáš dvě a dvě dohromady (problémy s počty jsou nejspíš dalším příznakem) a dojde ti, o co tady jde. True story.
Co pomáhá na výškovou nemoc?
Jako u všech nemocí, prevence je základ. Nemám ale na mysli preventivně se ládovat léky proti vysokohorské nemoci, i když to je mezi turisty v Nepálu běžná praxe. Mám na mysli pomalé tempo, dostatek vody a odpočinku a taky aklimatizační výlety. Ty spočívají v tom, že během dne vystoupáš alespoň o 100 výškových metrů nad místo, kde máš v plánu nocovat, a pak se vrátíš dolů. Tím tělu dopřeješ takovou malou „ochutnávku“ toho, co ho čeká, organismus se snáze přizpůsobí a ty máš šanci, že tě shora nepoveze vrtulník. Trochu ironicky se těmhle dnům říká restdays, tedy odpočinkové. Haha.
A co když už ji mám?
Dej si den volna. Hodně pij. Spi. Hodně pij. Projdi se po okolí a snaž se nadýchat maxima toho řídkého vzduchu, který máš k dispozici. A hlavně – hodně pij.
Pokud nic nezabralo a dál je ti špatně, zkus si loupnout viagru. Cože? Ty ji běžně nenosíš s sebou po kapsách? Tak začni. Ve vysokých horách se hodí, rozšiřuje totiž cévy. Skoro mě mrzí, že my jsme s sebou v Himálaji žádnou neměli. Zajímalo by mě, co by mi po ní ztvrdlo…
No nic, pojďme dál.
Pokud nepomáhá ani zázračná pilulka a příznaky se nedej bože zhoršují, mám pro tebe špatnou zprávu. Hory to s výhružkami myslí vážně a je na čase se stáhnout. Jakkoli se ti nebude chtít (jednak opouštíš pozici a jednak je ti v tuhle chvíli nejspíš zatraceně zle), sejdi cca o 300 výškových metrů níž. Mělo by se ti rychle ulevit. A nezoufej, nic není ztraceno. Jen co se zmátoříš, můžeš to další den zkusit znova. Když duch hory uvidí, že se jen tak odradit nenecháš, dost možná tě tentokrát vezme na milost.
No a pokud by ti náhodou bylo pořád zle, případně ani nedokážeš sám sejít do předchozí vesnice, nemá smysl tě dál instruovat, protože už ti nejspíš oteklý mozek pomalu vytéká ušima a ty jsi v deliriu. V tom případě doufám, že je tvůj parťák dostatečně duchapřítomný a ty pojištěný. Svezeš se totiž vrtulníkem. Prý je to velká paráda, ale nemá mi to kdo dosvědčit, protože ti, kdo by si to užili, se do vrtulníku jen tak nedostanou, a ti, co se vezou, si to prý úplně neužívají. Škoda, co?
Každopádně doufám, že až sem dočítáš už jen ze zvědavosti, protože ti přinejhorším hučí z viagry a zítra tě čeká další krásná trasa směrem k nebesům. Šťastnou cestu!
Nepál, část 8.: Voda v Asii aneb Jak se napít i bez plastu a chemie
Dnes je to přesně rok, co jsme s Horalem odlétali do Nepálu. A protože se mi loni nepodařilo vám náš příběh dopovědět, zapátrám v paměti a pokusím se plynule navázat.
A začnu vodou.
Zásoby pitné vody jsou pro turisty v Asii velkým tématem. Dostatečná hydratace je ve vysokých nadmořských výškách ještě důležitější než tady. Každý řeší svůj pitný režim po svém a každý způsob má svá pro i proti. Na našem treku jsme potkali celkem pět druhů turistů. Tohle jsou oni:
Přizpůsobiví
Lidé, kteří volí metodu adaptace šokem. Pijí vodu tak, jak teče z kohoutku (a na horách z řek, což je možná nakonec ta lepší varianta), a nechávají svůj organismus, aby se s tím popasoval, jak umí. Sympatický přístup, až na to, že se docela snadno může zvrhnout v těžkou bakteriální infekci s možnými trvalými následky. Nic pro nás.
PETkaři
To jsou ti, co se naopak rozhodli za žádnou cenu nepo*rat a pijí zásadně kupovanou balenou vodu. Jsou schopni vypít i čtyři litrové lahve denně, a co se s tolika plastem pak stane, to je nezajímá. Cestou nahoru jsem se jednoho Němce zeptala, jestli ví, že těch dvanáct lahví, které kupoval v místní lodži pro svou výpravu, nejspíš zítra někdo někde spálí, odpověděl mi otázkou: „A to mám jako umřít žízní?“ Jiná řešení než bezpečnou PETku tito lidé neuznávají. Ale upřímně, nejspíš se stejně po*erou. Buď z jídla nebo z karmy.
Tabletkáři
Turisté, kteří šetří přírodu od plastů a čistí si vodu dezinfekčními tabletami. Děcka, fandím vám, ale pít místní špinavou vodu ještě obohacenou o dávku chlóru a další chemie, to mě fakt neláká. Další nevýhodou je, že trvá dlouho, než tableta vyhubí všechny druhy bakterií a prvoků. A protože většina lidí je netrpělivá, často se stane, že vodu stejně vypijí nedočištěnou. Výhodou je bezesporu malá velikost a kompaktnost – tablety hodíte do lékárničky a jste v cajku. Za nás ideální jako záložní varianta, ale jinak ble.
Filtraři
Lidi s trpělivostí a filtrem velikosti bublifuku, kteří si pravidelně mechanicky filtrují vodu do vlastní nádoby. Samozřejmě existuje celá řada různých filtrů, takže než některý koupíte, důkladně čtěte recenze. A taky to chce trochu cviku, než se do toho člověk dostane. Ale obecně je tato varianta ekologická, praktická a účinná.
Úvéčkáři
Profíci, co se nebáli zainvestovat do moderních technologií. Čištění UV zářením je údajně nejspolehlivější a rozhodně nejrychlejší (když pominu PETky) způsob, jak se bezpečně napít. Nevýhodou ale je, že voda, kterou čistíte, nesmí být zakalená, jinak to nefunguje. A pak taky – máte s sebou elektroniku. V Nepálu. Kde vám nikdo nezaručí, že se něco neporouchá nebo vám nedojdou vám baterky v tu nejnevhodnější chvíli.
Ideální variantou je kombinace filtru a UV čističe, my jsme si vystačili se samotným filtrem. Střevní potíže nás sice stejně potkaly, ale pokaždé to bylo v hlavním městě (hory jsou nesrovnatelně čistší a hygieničtější) a vždy bylo příčinou jídlo, což je v Nepálu zkrátka riziko povolání. Konec konců, ne nadarmo se říká, že kdo se nepo*ral v Káthmándú, jak by tam nebyl.
Jak tak přituhuje, čím dál častěji s Horalem pějeme ódy na naše merino oblečení. Po pravdě, od doby, co mi tenhle posh materiál představil, už nevěřím na funkční trika pro outdoorové účely. Vlastně pro žádné účely.
A v čem teda tkví to kouzlo vlněných spodků?
Jsou přírodní. Z obnovitelných, ekologických zdrojů – z ovcí. To znamená, že na jejich výrobu bylo potřeba podstatně méně ropy než na výrobu jejich umělohmotných kámošů.
Jsou etické. Pokud si správně vyberete, samozřejmě. My nakupujeme nejčastěji u značek Devold a Icebreaker, které si na udržitelném přístupu zakládají. A milujeme je za to #totonenispoluprace #kezby 🙂
Jsou příjemné na těle. Zapomeň na kousavé svetry z dětství. Základní vrstva (to, co nosíš na holé kůži) se vyrábí z nejjemnější vlny, která neškrábe ani po celém dni nošení. Ani mokrá. Ani za nic.
Skvěle vypadají. Skandinávské značky totiž vědí, že praktické může jít ruku v ruce s krásné. Díky bohu!
Nesmrdí. Má totiž samočisticí schopnost. To neznamená, že se na cestách nemáš mýt, kdykoli dostaneš šanci, ale když se ta příležitost nějakou dobu nenaskytne, neumřeš znechucením sám nad sebou. P. S. Must-have pro cestování v páru 😉
Hřejou i za mokra a schnou rychleji než bavlna. V podstatě se tedy dá říct, že mají funkční vlastnosti. Ne sice takové jako polyester, ale kdo by chtěl smradlavej, umělej, hnusnej polyester, že?
Pod bundu stačí dlouhé tričko. I teď. Fakt.
Takže co si vezmeš na sebe na příští cestu? Umělou hmotu nebo vlnu?
Bééé!
Zdroj: Pinterest
Nepál, část 7.: Namche Bazaar, hipsterský ráj uprostřed Himálaje
„To sis nemyslela, že si ve třech a půl tisících dáš kafe a dortík v hipsta kavárně, co?“
směje se mi Horal, když sleduje můj blažený úsměv nad hrnkem čerstvě pražené filtrované kávy z nepálské pražírny.
To fakt nemyslela…
Po place běhá krásná nepálská servírka, která roznáší avokádové sendviče, zatímco barista za kávovarem maluje srdíčka do cappuccina. V pozadí hraje Perfect od Eda Sheerena, kterou tady v Nepálu slýcháme častěji než doma, a my mezitím nabíjíme telefony a posíláme zprávy domů. Ne holubí poštou ani morseovkou, ale po internetu! Elektřina a Wifi jsou tady výjimečně zdarma, takže spojení kvůli přetížení každou chvíli vypadává, ale k ujištění příbuzenstva, že jsme (ještě) naživu, to stačí.
Namche Bizár
Pravda je taková, že ani Horal nevěděl, co nás v Namche Bazaar čeká. A to tu byl před pouhými čtyřmi lety. Od té doby tady prý přibyla hromada podniků evropského typu. Jsou tu irské bary s kulečníkem, butiky, kavárny, cukrárny i barber shop. Trochu takový nepálský Špindl. Až na to, že se tu navíc ulicemi procházejí krávy, které u obchodů kradou a požírají papírové krabice.
Nebudu lhát, autenticita a nepálská kultura tady (podobně jako v Káthmándú) vzala za své. Naštěstí mnozí místní stále žijí po staru a v lodžích si mimo burger pořád dáte i tradiční Dal Bhat. Po pravdě, i kdyby tu člověk chtěl pořádně „prasit“, brzy zjistí, že je mu z těch smažených nudlí, čínských polévek a masa neznámého stáří akorát špatně. U Dal Bhatu máte jistotu, že je denně čerstvý a suroviny většinou pocházejí z domácích zdrojů. Jedí ho ti, kdo vědí.
A co děti? Mají si kde hrát?
Do místní školy odnášíme pastelky a omalovánky, které jsme přivezli, a pak sledujeme každodenní rituál před začátkem výuky. Ten se naštěstí nijak nepoevropštil.
Děti si na dvoře hrají s míčem a dosyta se vykřičí, aniž by je někdo usměrňoval. Pak se na pokyn učitelů rozmístí po dvoře a společně za zvuku bubnů zpívají, tančí a modlí se.
Když „zvoní“ na výuku, jsou vyřáděné, protažené, nadýchané čerstvého vzduchu a nepochybně mnohem soustředěnější, než žáci u nás, kteří sotva rozlepí oči, nacpou se něčím sladkým k snídani, nechají se do školy odvézt a tam zasednou do lavic připravení k několikahodinové pasivitě. Tělocvik je v tomto kontextu spíš výsměch.
Dojímám se nad Nepálčaty a slibuji si, že své děti nenechám promarnit dětství vsedě u počítače, a nedovolím, aby si už od mala huntovaly zdraví průmyslově zpracovanými produkty plnými cukru. Prostě klasická naivní představa bezdětné ženy…
V den, kdy plánujeme opustit Namche, se po dvou dnech ošklivého počasí probouzíme do slunečného dne.
Nad výhledem z okna ztrácím řeč. Neměla jsem tušení, co přede mnou mračna schovávají.
Když pak obcházíme horu, v jejímž svahu se Namche Bazaar rozkládá, vyjevuje se mi čím dál větší kus masivu, který byl dosud v jejím zákrytu. Každých pár kroků zastavuji a nemůžu se dosyta nabažit těmi dokonalými, majestátními, ostře řezanými vrcholky v dálce.
Tyto kulisy nás od této chvíle doprovázejí až do konce a já se během cesty nejednou přistihnu při myšlence, že mi budou doma v placatých Pardubicích neskutečně chybět. A taky že jo.
Když jsem před odjezdem někomu řekla, že jedu do Himálaje, v některých očích jsem viděla obdiv, v některých závist a ve valné většině soucit. „Co bude tahle holka dělat v místě, kde si i ti nejotrlejší muži vzpomenou na maminčinu hřejivou a bezpečnou náruč?“ Minimálně já se přesně takhle ptala…
O to větší je moje překvapení, když opouštíme letiště v Lukle a vydáváme se vstříc první etapě našeho výstupu. Tak zaprvé:
„Jak to, že je to pořád z kopce?“ „Neboj, do kopce se ještě nachodíš…“ „No právě! Čím níž sestoupíme, tím výš pak budeme muset vylézt!“
Jo, ráda jsem na túrách efektivní.
Ten den jsme toho opravdu víc naklesali, než nastoupali. V tu chvíli jsem ještě netušila, že cestou zpět tuto trasu téměř poběžíme v závěsu za místním guidským veteránem, který svého času doprovodil tři výpravy na Everest, a i teď v důchodu a v žabkách má pořádnou páru.
Doběhnout letadlo v Lukle považuju doteď za náš největší nepálský výkon. Vlastně asi největší výkon ever.
Nepálské děti mluví anglicky lépe než my
Prozatím mi ale tahle cesta připadá spíš jako mírumilovná procházka Podyjím.
Pochvaluju si svou 10kilovou krosnu, která se mi navzdory očekávání zdá neškodně lehká, a svižně cupitám po kamenité cestičce.
Horal, nemocný z Kathmandu, se sotva vleče, takže mám o to víc času žasnout nad sytě zelenou záplavou, kam oko dohlédne.
Rododendrony, které tady dorůstají desítek metrů, jsou v rozpuku a slibují nám cestou zpátky zažít dechberoucí podívanou.
Míjíme buddhistické mohyly z kamenů posetých náboženskými texty, kolem kterých se chodí zásadně zleva, i když to znamená jít kvůli tomu delší, ale o to horší cestou. Místním to za to stojí a my následujeme jejich příklad. Člověk si nechce hned ze startu pokazit karmu, žejo.
Když dorážíme do Ghatu, první vesničky na trase, kterou většina trekerů s pohrdáním míjí, Horal zhodnocuje, že má pro dnešek dost. Je zesláblý, zmáčený studeným potem a v mrtvolně bledé tváři má temné kruhy pod očima. A právě tehdy se setkáváme s Wang-chukem, tím bláznivým šerpským penzistou, který nás cestou zpět tak ztrhá (ale ano – také nás dostane do nejbližšího letu, takže všechna čest!). Ubytováváme se v jeho útulné a (ve srovnáním s následujícími) poměrně luxusní lodgi (asi nejvýstižnější české označení je…penzion? Nejspíš.) a večeříme s ním a s jeho ženou Dal Bhat přímo u jejich rodinného krbu. To se moc turistům nepoštěstí.
V Ghatu zůstáváme příští dva dny, během nichž Horal znovu nabírá síly.
To místo si mě tak bezostyšně podmanilo, že nebýt to teprve začátek výpravy a nebýt ta výprava celkem drahá sranda, řekla bych, že dál už ani nemusím.
Díky tomu, že má tahle vesnička tak „blbou“ polohu (čti – příliš blízko Lukle, než aby tam kromě marodů a lenochů někdo zastavoval), si zachovala nádherně autentickou tvář. Daleko častěji než turistu tu potkáte hloučky nepálských dětí s perfektní angličtinou nebo honce, kteří za mohutného halekání a zvuku zvonků vedou dlouhé štrůdly dobytka s nákladem zásob nahoru a dolů svažitými uličkami.
Okolo kamenných domků roste na malých políčkách zelenina v neorganizovaných chumlech (namísto typických českých řádků) a je od pohledu tak svěží a bio (hnojená jačím trusem), že máte chuť jen tak si utrhnout a křoupat. Lidé tu pěstují mangold, květák, brambory, luštěniny a kořenovou zeleninu, zkrátka všechno, co v Evropě roste u nás a severněji.
Krom toho chovají maličké krávy, které pořád vypadají jako telátka, a jejich telátka, která jsou naprosto k zulíbání.
Buddhisté mají dobytek výhradně na mléko, protože jim jejich víra nedovoluje zabít zvíře. Trochu alibisticky si ale kupují maso od hinduistů, protože když si ho koupí jen kousek, pak to zvíře nezemřelo výhradně kvůli nim, a to je prý cajk. Tak nevím…
Kousek za vesnicí teče zpěněná řeka, která tudy vede vodu z ledovců. Je modrá jako králíček Azurit a nad ní se houpe první z mnoha vratkých řetězových mostů, které během cesty zdoláme. Na protějším břehu stojí modlitební místo s posvátnými texty vytesanými do kamenů nepálským krasopisem a níž u vody pak rozlehlé lány petrklíčů.
Horal mluvil mockrát o tom, že by v Nepálu mohl žít. Tady to poprvé napadá i mě.
Když opouštíme Ghat, Horal už se nemůže dočkat, a mně je to skoro líto.
V průběhu cesty si uvědomuju dvě věci. Jednak, že tu nejsou vůbec žádné dopravní prostředky, které by neměly nohy. A jednak, že ty nohy dost často patří mladým klukům, kteří místo na střední chodí nahoru a dolů po kopcích s nákladem větším, než jsou oni sami, a v zatáčce si ještě stihnou uhladit patku a střihnout si selfíčko na Facebook. Svět je zvrácené místo…
Následující dva dny mě nechávají usnout na vavřínech. Náročnost tras se zvyšuje (ano, už jdeme i do kopce), ale úseky jsou vcelku krátké, takže máme dost času se dobře najíst a vyspat. Vejškovka žádná, sníh žádný. Výhledy krásné, ale vlastně nic, co bych ještě neviděla. Mimo zástupy dobytka a ty houpavé mosty taková normální výprava do Tater nebo Alp.
Takhle nějak to taky píšu kamarádce, když se pět dní po přistání v Lukle dostáváme do Namche Bazar, největšího obchodního uzlu v údolí Everestu.
Co má teprve přijít a rychle mě vyvést z omylu, mi zatím zůstává skryto.
Nepál, část 5.: Jak se dostat z Káthmándú do hor, aniž by vás to stálo zdraví
Jakmile strávíte v hlavním městě Nepálu prvních pár dní, začnete chápat dvě věci: Zaprvé, že všechno je tu možné. Za druhé, že nic není jisté. Proto čeká-li vás cesta z Káthmándú do Lukly (ale i jinam), připravte se na nejhorší a doufejte v nejlepší. A taky se řiďte následujícími body:
1) Co nejdříve zmizet z Káthmándú
To je základ, chcete-li se do hor dostat v kondici a ne ve stavu vnitřního rozkladu způsobeném střevními bakteriemi. V hlavním městě jeden nikdy neví, které sousto ho pošle k zemi. Tedy – na záchod.
Ale ještě před tím:
2) Vyřídit si TIMS (Trekkers‘ Information Management System)
Díky tomuto průkazu má nepálská vláda přehled o tom, kdo se jim potlouká po horách a kde ho mají hledat, až se po něm blízcí začnou shánět. 😉 TIMS je povinné, ale nově se nevztahuje na region Národního parku Everest, kde vás čekají jiné dva poplatky. Ty slouží přímo k financování lokálního rozvoje a vyřizují v budkách podél cesty. Takže chystáte-li se do údolí Everestu, nemusíte v Káthmándú řešit žádné papírování a můžete se plně soustředit na bod č. 1.
3) První let, dobrý let
Jste-li odvážní, nejrychlejší způsob, jak se dostat z Káthmándú do Lukly, je vzduchem. Ať si letenku zařizujete jakkoliv (přímo u cestovky či prostřednictvím agentury nebo manažera ve svém hotelu), měli byste chtít první (přinejhorším druhý) let daného dne. Tedy ten, kvůli kterému budete vstávat mnohem dřív, než by vám bylo milé. Věřte mi, vyplatí se to.
V Nepálu, zejména v horách, se rychle mění počasí, a zatímco ráno bývá absolutně jasno, během pár hodin se začnou v údolí kupit mraky, které postupně vyšplhají až k vrcholkům. A protože cesta do Lukly vede odvážně (ne-li přímo drze) blízko ostrým výčnělkům horských sedel, zhoršená viditelnost a silný vítr jsou to poslední, co si váš pilot přeje.
Může se tak stát, že váš let kvůli počasí odloží, pak zase odloží, pak ještě jednou, a ve chvíli, kdy už přestáváte doufat, vás naloží do letadla, aby se stroj těsně před cílem za mohutných turbulencí otočil a vrátil se zpět do Káthmándú. True story.
Zkrátka a dobře, čím dřív vyletíte, tím větší máte šanci, že přistanete v Lukle, živí a nepoblití. Takže až vám budou v agentuře sugestivně nabízet let v 9:30 nebo ještě později, raději riskněte další den nebo dva v Káthmándú a rezervujte si ten v 6:30. Ano, navzdory bodu č. 1, a to je co říct!
4) Připravte se na (skoro) nejhorší
Dobrá, letenku máte a zítra vás to čeká. Doporučuji nepodceňovat přípravu. Sbalte si dostatek vody a jídla (s trochou štěstí vám dovolí pronést je i přes kontrolu příručních zavazadel) a jděte brzy spát. Zítra budete v ideálním případě během tří hodin v Lukle (samotný let trvá 25 minut, na letišti byste měli být 2 hodiny před odletem), ale možná taky ne.
Připravte se psychicky i na horší varianty (viz výše), jen tu, kdy se vaše letadlo roztříští o spodní hranu přistávací dráhy jednoho z nejnebezpečnějších letišť světa (ano, pořád mluvím o Lukle), si raději nepředstavujte. A už vůbec si ji nehledejte na YouTube. Fakt ne!
5) Jiné varianty
Létání není pro vás nebo jste si přece jen pustili tu havárii? Existují i jiné způsoby, jak se dostat do hor.
Z Káthmándú pravidelně vyjíždějí autobusy a minivany do Jiri a jeepy až do Salleri, což je vesnice 3 dny chůze od Lukly (Jiri 6-8 dní). Jízdenky pro tyto dopravní prostředky jsou mnohonásobně levnější než letenka, ale nepálské cesty jsou vskutku výživné, takže Kinedryl je absolutní must-have.
Výhodou téhle varianty je, že se mnohem dříve a důkladněji aklimatizujete, protože cesta ze Salleri vede po „nepálské rovince“, tedy pořád nahoru a dolů. Uvidíte při ní spoustu překrásných výhledů a půjdete oblastí, kde rostou na stromech banány a pomeranče, což se těm lenochům z letadla nepoštěstí. 🙂
Nevýhodou je, že „ztratíte“ tři dny (až osm), které byste mohli strávit trekováním ve vyšších polohách. Obecně ale doporučuji vymezit si na celý výlet do Nepálu dostatek času. Spěchat v Nepálu je totiž jako polykat jídlo s ucpaným nosem a zavřenýma očima. Nemáte z toho nic.
Doufám, že jsem vás moc neodradila. Teď totiž přijde ta lepší část – ta, kde nejsou žádné dopravní prostředky, žádný prach a smog a žádné (nebo skoro žádné, ať nepřeháním) kontaminované jídlo. Jste v horách a už pár kroků od letiště začínáte cítit, že tenhle svět se vám vryje pod kůži. Že o tomhle kraji se vám ještě dlouho bude zdát…
Když v Kathmandu na letišti nasedáme do taxíku směr centrum, mám pocit, jako by mi někdo pustil dokument ve 3D a pro dokonalý efekt pode mnou houpal sedačkou a pouštěl mi pod nos výfukové plyny. Hodně výfukových plynů.
Projíždět ulicemi Kathmandu je jako projít zrcadlem do jiného světa. Míjíme domy, které vypadají jako barevné jenga věže, už trochu rozklížené pokročilou fází hry. Okolo nich proudí ulicemi davy lidí v pestrobarevných šatech a porůznu neorganizovaně vstupují do vozovky.
Silnici tu obecně nikdo moc neprožívá. Pouliční psi spokojeně spí stočení v klubíčku u krajnice, a když se jim někdo pokusí narušit osobní prostor, jen otráveně zvednou hlavu. Jsou tu respektovanou součástí městského života a dobře to vědí.
Taxík se řítí prašnou silnicí a já se utěšuji tím, že mi ta jízda připadá tak zběsilá jen proto, že se tu jezdí vlevo.
Řidič mě ale záhy vyvádí z omylu. Tady se slečinko opravdu řídí zběsile! Hrneme se do křižovatky, kterou má mimo nás v plánu zdolat ještě několik pruhů aut v každém směru. Zdá se, že současně.
Přemýšlím, jestli si zakrýt oči nebo se začít modlit (a ke komu vlastně), ale ono to kupodivu funguje! Tu a tam někdo na někoho zatroubí, ale jak se mám dozvědět později, tady klakson znamená jen „Bacha, jedu! …Ale když neuhneš, tak já teda počkám“. Bez nadávání, bez naschválů, bez nehod.
Přežíváme příjezd křižovatkou, míjí nás naprosto nepředvídatelně kličkující motorky s lidmi bez přileb, zato s rouškami přes ústa. O regulace smogu, které v Evropě fungují, se tady nejspíš ještě nikdo ani nepokusil.
Teplý suchý vzduch ještě umocňuje všudypřítomnou prašnost. Člověk tu nemusí kouřit ani fárat v dolech, aby měl plíce zanesené jako vysloužilý havíř.
„Tady nalevo, jak je ten komín, to je Pashupatinath temple, tam pálíme své mrtvé,“ informuje nás nadšeně manažer, který s námi jede taxíkem a chystá se nás ubytovat ve svém hotelu. „Ale většinou je nebožtíků tolik, že je musejí pálit venku, kolem řeky.“
Trochu s obavou zabloudím očima ke špinavé strouze, nad kterou projíždíme, zda tam něco neplápolá. Naštěstí nejspíš zrovna v celém Kathmandu nikdo neumřel.
Tuhle zajímavost o místním nakládání s ostatky máme v budoucnu slyšet pokaždé, když pendlujeme mezi letištěm a centrem města a několikrát také vidíme dým linoucí se buď z komína nebo z nízké hranice opodál. Zakrývám si pusu šátkem, vdechovat něčí babičku mi nepřipadá uctivé. A taky je mi z toho šoufl.
Když přežíváme seznámení se svéráznými nepálskými komunikacemi, ubytováváme se v hotelu, kam nás zavezl taxík a ze kterého nás doslova odmítli pustit. Vynutili jsme si alespoň to, že se nejdříve najíme. Plánovali jsme tím získat čas a prchnout. Ovšem střešní terasa, kde se podává jídlo, posetá květinami a zalitá sluncem znamenala silný argument, proč zůstat. Tohle rozhodnutí se nakonec ukázalo být moudré. Podezřele neodbytné chování Nepálců totiž vyvěrá jen z urputného boje o turisty. Zatímco v nás, rezervovaných Evropanech, vzbuzuje nedůvěru, pro místní je to téměř jediný „marketingový nástroj“, jak si „ulovit“ hosty, zejména mimo sezónu. I ty nejlepší a nejserióznější hotely se uchylují k podobným praktikám, aby vás následně mohly zahrnout péčí. Myslí to dobře.
Takže sedíme na té překrásné, barvami hýřící terase a zatímco v Čechách se zima ještě důrazně hlásí o slovo, vyhříváme se na skoro letním slunci. Thamel, turistická čtvrť složená z restaurací, hotelů a obchůdků se vším, na co si vzpomenete, dokáže v člověku přes všechen ten chaos a prach, vzbudit pocit blažené lenivosti a rozmarnosti.
Víte, člověk si může Kathmandu oblíbit (jen co mu zaberou antibiotika na střeva). Ovšem jen do chvíle, než dorazí do hor.
Zpoza velkých oken istanbulské letištní haly na mě svítí a pomrkávají stovky světýlek různých barev a velikostí. Venku i vevnitř je šrumec jako v mraveništi, jezdí tu autíčka, která by mohla kamarádit s R2-D2, a mezi vším tím bzukotem já a Horal čekáme na letadlo do Káthmándú. Jsme 2,5 hodiny letu od domova a od cíle nás dělí dalších 7 hodin. Horal spí spánkem spravedlivých a já přemýšlím o našem dnešním výletě po největším městě Turecka.
Víte, ne že bych se chtěla pouštět do zdánlivě zasvěcené debaty o náboženské snášenlivosti nebo tak, ale těch pár hodin v ulicích Istanbulu mě opět přesvědčilo o tom, že všechno zlo v nás pramení ze strachu a ten je zase živ z nevědomosti. A že možná, kdybychom vystrčili hlavu z vyhřáté ulity, viděli bychom, že většina těch, které hážeme do jednoho pytle s nálepkou „islamista = terorista“, jsou ve skutečnosti stejně obyčejní a krásní a zranitelní lidé jako my.
Istanbul mi svou exotickou krásou připomíná velká italská města. Na rozdíl od nich je ale tak nějak „učesaný“, čistý a aristokratický. A ne, není to jen Potěmkinova vesnice, nebo maska pro turisty, protože v bočních uličkách, mimo sezónu a za soumraku by „špinavá spodnička“ zpod všeho toho brokátu určitě alespoň na okamžik vykoukla.
Neříkám, že Turkové jsou dokonalí gentlemani. Islám má své (hodně) stinné stránky, o tom žádná. Ale jak jsem se tu dnes procházela, necítila jsem se o nic méně bezpečně než v Praze nebo v Miláně. A pohled na spokojené muslimské rodiny v parku a usměvavé ženy s elegantními šátky na hlavách ve mě také probouzel naději. Věřím totiž, že s dávkou zdravého rozumu žádné náboženství není špatné, a naopak že i ta nejmírumilovnější filozofie se dá otočit ve zlo. Jde tedy jen o to mít otevřené srdce a nebýt debil. Ať jste muslim, křesťan, buddhista nebo traktorista.
To já jen, že třeba byste se sem chtěli podívat, ale bojíte se. Tak se nebojte. Navíc, pokud někam letíte s Turkish Airlines a máte na přestup v Istanbulu více než 6 hodin, zprostředkují vám aerolinky bezplatný výlet do centra i s obědem nebo večeří. Jestli mohu mluvit „jen“ z vlastní zkušenosti, je to příjemné a bezpečné, tak si to nenechte ujít! Rozhodně lepší než kejsnout celou tu dobu na letišti a utrácet za předražené jídlo v bezcelní zóně, no ne?
P. S. Toto není prouprchlický článek. Jestli něco, je to proistanbulský článek, tak žádné hejty, jo? 🙂
