Browsed by
Archiv rubriky: Tvůrčí záchvěvy

Pěstujme lásku

Pěstujme lásku

Co zasejeme, to sklidíme. Pěstujme lásku. K sobě, k druhým, k planetě. Amen.

Akvarel 30×40 cm. Brzy vznikla ještě druhá verze a obě budou brzy viset na zdech nových majitelů.
Mám z toho obrovskou radost, děkuji! 🙂

Nesněží…

Nesněží…

křupe jak tenký led
má neochvějná víra
že i letos přijde zima
posedět
vyprávět
do sněhu zachumlat svět

Tak jsem si to vygůglila. Říká se tomu environmentální žal nebo taky ekologická úzkost.
Ten neodbytný pocit, že je tady něco špatně, když nesněží ani na Vánoce, ani v lednu a dokonce ani v únoru.
A hlavně – ta depka, že s tím nemůžu vůbec nic udělat.

A to jsem si myslela, že zrovna já sníh k životu rozhodně nepotřebuju…
Tak kde se ten pocit bere?

Možná je to tím, že bych chtěla ukázat sníh Justýnce. Zažije ještě vůbec někdy bílé Vánoce?
Taky bych chtěla poznat, že přichází jaro, podle rozvodněných řek a tajících sněhuláků, a ne jen podle toho, že v cukrárně přibudou nové druhy zmrzliny.
Možná mě děsí, že nevím, co se stane s poli a sady, když je za celou zimu nikdo nepřikryje tlustou bílou duchnou, aby si pořádně odpočinuly.
A nebo už je jen tahle prapodivná, šedivá a ponurá zima trochu moc dlouhá.

Máš to taky tak? Taky cítíš tu podivnou bezmoc?
Tak dotěrnou, že málem zastíní i všechno to, co člověk má ve svých rukou. Třídění odpadu, nakupování v bezobalkách, používání přírodní kosmetiky a drogerie, vaření z bio potravin a oblékání se do pomalé módy.
Když to člověk takhle vyjmenuje, není toho málo. Nejsme tak bezmocní, jak si někdy připadáme. Jen na to nesmíme zapomínat.

Tak jo, jdu si dát meduňkový čaj a naplánovat s Horalem co nejdřív výlet do kopců. Tam prý toho bílého zázraku přece jen trochu je. To by v tom byl čert, aby mi nebylo líp. 🙂

Tak hezký zbytek „zimy“!

Jina

Motivace pro workoholika

Motivace pro workoholika

Táta se po dlouhé době, kdy pracoval z domu, znovu zabydluje v kanceláři. To proto, aby oddělil svůj pracovní a osobní prostor a mohl se doma uvolnit, odpočívat.

Moc mu to schvaluju. Až na to, že někdy bývá v kanceláři pěkně dlouho a nemá tam nikoho (čti: naši mámu), kdo by ho ohlídal, jestli si od toho sezení a koukání do obrazovky dá taky někdy pauzu.

Proto dostal k narozeninám „motivační obraz“, který namísto „no pain, no gain“, hlásá „projdi se, napij se, dýchej“. Dostal za úkol pověsit si ho někam, kde na něj od stolu uvidí, aby mu připomínal, že má čas od času udělat taky něco ne pro svou práci, ale pro sebe.

Pivoňky

Pivoňky

Pivoňky. Linoryt, který jsem v červnu vyryla, v červenci natiskla, v srpnu dala mamce k narozeninám, v září si ho vyfotila a v říjnu postuju.

Ale co, lepší pozdě než nikdy, ne? 🙂

#longtermproject

Jednou…

Jednou…

Poprvé od střední školy jsem se pustila do linorytu. Dělala jsem si na něj zálusk už dlouho, ale člověk se může donekonečna chystat na to, že jednou něco zrealizuje, dokud neudělá první krok. Třeba si nekoupí lino na ten linoryt, že…

Já jsem teď díky předmateřské fázi mateřské dostala prostor na více takových svých „jednou“. Třeba na sbírání a sušení bylinek, pravidelnou jógu, kompletování výbavičky pro miminko nebo uklízení toho nezměrného chaosu ve svém počítači.

Ještě daleko víc „jednou“ mi ale zbývá. Tak třeba jednou:

  • napíšu knihu
  • udělám si autoškolu
  • ušiju závěs do dveří, aby nám v zimě netáhlo z chodby
  • vytvořím dost hezkých věcí na to, abych uspořádala výstavu
  • naučím se francouzsky
  • vypěstuju vlastní ovoce a zeleninu
  • přečtu všechny knihy, které mám v knihovně a které do ní ještě přibudou
  • zasadím strom. A pak další. A pak další a další…
  • naučím svou dceru být laskavá k druhým, a hlavně sama k sobě
  • navštívím Kanadu
  • uklidím si ve skříni a udržím tam pořádek!

A co ty? Na co se chystáš a odkládáš to? Nepřišel čas se do toho dát?

Praha

Praha

Tohle vyznání jsem napsala v dubnu před třemi lety, kdy jsem v Praze studovala, bydlela a užívala si každou minutu. Pořád platí.

Praha je prý hrozně drahá.

Tak nevím. Běhám tady v šatech za šedesát korun, v ruce kafe za pade a na očích sluneční brýle za tři pětky.
Mířím na místo, kde si dám polívku za třicet osm a kde mě nechají celé hodiny pracovat u moštu za dvacku.
Ten chodník, po kterém jdu, lemují tulipány s květy velkými jako dlaně a napučené šeříky slibují možná už pozítří provonět náměstí Míru úplně zadarmo.

Něco na tom bude…
Praha je mi hrozně drahá!

P. S. Jen fotku toho překrásného rozkvetlého náměstí bohužel nemám. Budeš si ho muset představit.

Do červena

Do červena

Zamilovala jsem se do akvarelu. Je to taková nesmělá, trochu zasněná technika, která ale umí vyrazit dech. Mně rozhodně. 🙂