Browsed by
Archiv rubriky: Udržitelnost

Jsem ezo-etno pošah?

Jsem ezo-etno pošah?

Cítím se být na pomezí.

Někde mezi “homo urbanus” a divoženkou, co běhá po louce bosky a trhá bylinky při měsíčku.

Vlastně mi všichni ti zkouření nemytí hippieci byli vždycky něčím sympatičtí. Ne teda úplně tou zkouřeností a nemytostí, ale svou touhou souznít s přírodou. Uctívat ji. Rozumět její moudrosti a chápat její absolutní nadvládu nad vším a všemi na téhle planetě. 

Jenže taky mám ráda dlouhé černé kabáty a hezké boty. Baví mě nosit rudou rtěnku a tu a tam si nechat narůst neprakticky, ale elegantně dlouhé nehty. Miluju kavárny a celou tu městskou „hipsta“ kulturu s jejími dizajnovými kelímky na kafe, nakouslými jablíčky a Instagramem. A běhat bosá po Třídě Míru a hrát si na jeskynní ženu uprostřed města mi pořád připadá spíš švihlé než „napojené“.

Takže…jde tyto dva světy vůbec skloubit?

Věřím – doufám – že ano. Že stačí to jen nehrotit. Dovolit si neškatulkovat druhé ani sebe. S čistým svědomím si z těch obložených mís, které nám život servíruje, vybrat to, s čím souzníme. Napříč kategoriemi. Protože…

„…to, co je nejživější a nejpravdivější, se děje vždy někde na pomezí, v nekonečně velkém pohraničí.“ /Olga Tokarczuková, Okamžik medvěda/

Ostatně, cítím, že v tom nejsem sama. Baví mě sledovat, jak se čím dál víc „hippie“ principů pro generaci Y stává běžnou praxí, nebo alespoň sílící tendencí. Opouštíme města, zbavujeme se věcí, čistíme lesy, pláže a své duše. A i když města neopouštíme, přestává nám být jedno, kde se bere naše jídlo a jestli je v naší ulici zeleň nebo jen betonová džungle.

Cítíš to taky tak? Možná si taky přeješ…

…bydlet zdravě:

  • žít blízko přírodě, bez hluku aut a (světelného) smogu
  • pořídit si nábytek z masivu raději než z lepenky
  • nebýt zahlcen harampádím, médii a elektronikou
  • nemít světlo na tlesknutí a automatický utírač zadku na záchodě

…léčit se:

  • následovat přírodní cykly a plout s nimi, ne proti nim
  • chodit bosky v trávě a v hezkých botách ve městě
  • namísto růžových pilulek a antibiotik pojídat organické jídlo a pít čistou vodu
  • a klidně si za to jídlo připlatit, hlavně když někomu bude stát za to ho pěstovat

…prožívat:

  • cenit si víc času než peněz
  • čichat ke květinám a naslouchat řece
  • zpívat s kytarou u ohně, ale taky chodit na výstavy a do divadla
  • dělat si líná rána a klidné večery s dobrým jídlem

…vypadat krásně a cítit se tak:

  • nosit šperky z minerálů (za které děkuji další “přírodní, ale s rozumem” ženě Kátě z pappeterie :))
  • používat přírodní kosmetiku bez chemických srágor (ale ať to voní, prosím!)
  • nenakupovat rychlou módu v řetězcích, ale ani beztvaré pytle v etno krámech
  • nosit len a vlnu, ale taky podpatky a sexy punčochy, když mám chuť

…tvořit život:

  • rodit víc tak, jak to budu cítit já, než jak to pana doktora učili za totáče
  • nosit to malé v šátku, kdykoli budeme oba chtít
  • mít jiný než batikovaný šátek 🙂

Takže ano. Moje polička s bylinkami, plátěné pytlíčky na nákupy a absolvovaný kurz hypnoporodu ze mě možná dělá trochu „ezo-etno pošahance“.

A ano, ti „praví“ příslušníci ezo-etno klanu by mě pro můj parfém od BVLGARI a iPhone (byť starý) nepochybně zavrhli coby plytkého konzumenta komerce.

Ale víš co? Takhle mě to baví. Takhle jsem to já. Trochu ode všeho, protřepat, nemíchat.

Jen si taky dej, takhle chutná svoboda.

Tak pís!

Jina

Nepál, část 8.: Voda v Asii aneb Jak se napít i bez plastu a chemie

Nepál, část 8.: Voda v Asii aneb Jak se napít i bez plastu a chemie

Dnes je to přesně rok, co jsme s Horalem odlétali do Nepálu. A protože se mi loni nepodařilo vám náš příběh dopovědět, zapátrám v paměti a pokusím se plynule navázat.

A začnu vodou.

Zásoby pitné vody jsou pro turisty v Asii velkým tématem. Dostatečná hydratace je ve vysokých nadmořských výškách ještě důležitější než tady. Každý řeší svůj pitný režim po svém a každý způsob má svá pro i proti. Na našem treku jsme potkali celkem pět druhů turistů. Tohle jsou oni:

Přizpůsobiví

Lidé, kteří volí metodu adaptace šokem. Pijí vodu tak, jak teče z kohoutku (a na horách z řek, což je možná nakonec ta lepší varianta), a nechávají svůj organismus, aby se s tím popasoval, jak umí. Sympatický přístup, až na to, že se docela snadno může zvrhnout v těžkou bakteriální infekci s možnými trvalými následky. Nic pro nás.

PETkaři

To jsou ti, co se naopak rozhodli za žádnou cenu nepo*rat a pijí zásadně kupovanou balenou vodu. Jsou schopni vypít i čtyři litrové lahve denně, a co se s tolika plastem pak stane, to je nezajímá. Cestou nahoru jsem se jednoho Němce zeptala, jestli ví, že těch dvanáct lahví, které kupoval v místní lodži pro svou výpravu, nejspíš zítra někdo někde spálí, odpověděl mi otázkou: „A to mám jako umřít žízní?“ Jiná řešení než bezpečnou PETku tito lidé neuznávají. Ale upřímně, nejspíš se stejně po*erou. Buď z jídla nebo z karmy.

Tabletkáři

Turisté, kteří šetří přírodu od plastů a čistí si vodu dezinfekčními tabletami. Děcka, fandím vám, ale pít místní špinavou vodu ještě obohacenou o dávku chlóru a další chemie, to mě fakt neláká. Další nevýhodou je, že trvá dlouho, než tableta vyhubí všechny druhy bakterií a prvoků. A protože většina lidí je netrpělivá, často se stane, že vodu stejně vypijí nedočištěnou. Výhodou je bezesporu malá velikost a kompaktnost – tablety hodíte do lékárničky a jste v cajku. Za nás ideální jako záložní varianta, ale jinak ble.

Filtraři

Lidi s trpělivostí a filtrem velikosti bublifuku, kteří si pravidelně mechanicky filtrují vodu do vlastní nádoby. Samozřejmě existuje celá řada různých filtrů, takže než některý koupíte, důkladně čtěte recenze. A taky to chce trochu cviku, než se do toho člověk dostane. Ale obecně je tato varianta ekologická, praktická a účinná.

Úvéčkáři

Profíci, co se nebáli zainvestovat do moderních technologií. Čištění UV zářením je údajně nejspolehlivější a rozhodně nejrychlejší (když pominu PETky) způsob, jak se bezpečně napít. Nevýhodou ale je, že voda, kterou čistíte, nesmí být zakalená, jinak to nefunguje. A pak taky – máte s sebou elektroniku. V Nepálu. Kde vám nikdo nezaručí, že se něco neporouchá nebo vám nedojdou vám baterky v tu nejnevhodnější chvíli.

Ideální variantou je kombinace filtru a UV čističe, my jsme si vystačili se samotným filtrem. Střevní potíže nás sice stejně potkaly, ale pokaždé to bylo v hlavním městě (hory jsou nesrovnatelně čistší a hygieničtější) a vždy bylo příčinou jídlo, což je v Nepálu zkrátka riziko povolání. Konec konců, ne nadarmo se říká, že kdo se nepo*ral v Káthmándú, jak by tam nebyl.

Toliko k vodě.

Tak na zdraví!

Merino vlna, nejlepší materiál pro cestovatele

Merino vlna, nejlepší materiál pro cestovatele

Jak tak přituhuje, čím dál častěji s Horalem pějeme ódy na naše merino oblečení. Po pravdě, od doby, co mi tenhle posh materiál představil, už nevěřím na funkční trika pro outdoorové účely. Vlastně pro žádné účely.

A v čem teda tkví to kouzlo vlněných spodků?

  1. Jsou přírodní. Z obnovitelných, ekologických zdrojů – z ovcí. To znamená, že na jejich výrobu bylo potřeba podstatně méně ropy než na výrobu jejich umělohmotných kámošů.
  2. Jsou etické. Pokud si správně vyberete, samozřejmě. My nakupujeme nejčastěji u značek Devold a Icebreaker, které si na udržitelném přístupu zakládají. A milujeme je za to #totonenispoluprace #kezby 🙂
  3. Jsou příjemné na těle. Zapomeň na kousavé svetry z dětství. Základní vrstva (to, co nosíš na holé kůži) se vyrábí z nejjemnější vlny, která neškrábe ani po celém dni nošení. Ani mokrá. Ani za nic.
  4. Skvěle vypadají. Skandinávské značky totiž vědí, že praktické může jít ruku v ruce s krásné. Díky bohu!
  5. Nesmrdí. Má totiž samočisticí schopnost. To neznamená, že se na cestách nemáš mýt, kdykoli dostaneš šanci, ale když se ta příležitost nějakou dobu nenaskytne, neumřeš znechucením sám nad sebou. P. S. Must-have pro cestování v páru 😉
  6. Hřejou i za mokra a schnou rychleji než bavlna. V podstatě se tedy dá říct, že mají funkční vlastnosti. Ne sice takové jako polyester, ale kdo by chtěl smradlavej, umělej, hnusnej polyester, že?
  7. Pod bundu stačí dlouhé tričko. I teď. Fakt.

Takže co si vezmeš na sebe na příští cestu? Umělou hmotu nebo vlnu?

Bééé!

Zdroj: Pinterest
Jak a proč nosit pomalou módu

Jak a proč nosit pomalou módu

Zaprvé – pomalu. Smyslem slow fashion není teď hned jít a vyházet celou skříň jen proto, že je plná věcí z H&M. Pokud by nám v ní v následujícím roce nepřibyl ani jeden etický kousek, je to v pořádku. Jde o to, aby nepřibývaly ty neetické. Nebo pro začátek, aby alespoň nepřibývaly s každým sezónním výprodejem.

A co je vůbec smyslem slow fashion?
Pomalá móda má za cíl zastavit ten nesmyslný koloběh produkování a následné likvidace obrovských nadbytků oblečení a bot, které se v současnosti děje v řádech milionů tun týdně. Velké módní řetězce záměrně chrlí jednu kolekci za druhou a investují miliardy do marketingu, který nás nutí věřit, že to všechno potřebujeme. Že bez posledních trendů nejsme kompletní. Že s nimi budeme šťastnější. A my jim to baštíme i s navijákem a nakupujeme jako smyslů zbavení.
Jenže když se zamyslíš nad výrobním procesem každého kousku svého oblečení (pěstování bavlny – výroba příze – tkání a barvení látky – šití – balení – transport do Evropy – naskladňování a vyskladňování – pracovní síla prodejců a hlavně – marketing) rychle ti dojde, že na tričku za 79 Kč je něco podezřelého. Uvědomit si skutečnou hodnotu (ne cenu) oblečení tu pomůže třeba dokument True cost.

A proč by nás mělo zajímat, za jakých podmínek naše oblečení vzniká?

Protože země je kulatá, a co se děje na druhé straně planety, se „zítra“ může dít u nás. A protože jsou to naše peníze, kterými podporujeme dětskou práci v Asii a Africe. Nekonečnou pracovní dobu žen a mužů, kteří zároveň dostávají tak nízké mzdy, že žijí na pokraji bídy. Toxické řeky v sezónních barvách, které tečou do moře, v nichž rybaříme, a vypařují se, aby v podobě jedovatých dešťů padaly na půdu, kde pěstujeme naše jídlo. A v neposlední řadě taky toxické oblečení, které nosíme. Z bavlny plné pesticidů a barviv, jaká se v Evropě ani legálně nesmějí používat. Tak třeba proto.

Jenže co tedy s tím?
Jediný způsob, jak to celé zastavit, je dát výrobcům vědět, že takhle to nechceme. A to uděláme nejsnáze tak, že u nich přestaneme nakupovat. Je to možná běh na dlouhou trať, ale zabere to. Víš, že třeba IKEA na základě tlaku zákazníků přestala odebírat dřevo od států, které o své lesy špatně pečují (jo, třeba od nás)? Tito velcí hráči mají moc zvrátit vývoj průmyslu, ale jsme to my, kdo je k tomu musí přinutit.

Zdroj: Pinterest

Takže jak na slow fashion?

Mám sama na sobě vyzkoušeno, že příliš rychlé a drastické změny nemívají dlouhého trvání. Ať už se to týká diety nebo zodpovědného nakupování, málokdo na sebe vydrží být přísný pořád. Takže se nestyďme jít na věci pozvolna a osvojovat si principy slow fashion tak, jak název napovídá.

A kde začít?
– Zjisti, co rád/a nosíš a drž se toho
– Nenakupuj ve slevách jen proto, že jsou to slevy
– Hledej alternativy módních řetězců u drobných českých nebo zahraničních návrhářů
– Vybírej kvalitní (nejlépe přírodní, ekologicky vyráběné) materiály a etické zpracování
– Upřednostňuj kvalitu nad kvantitou. Díky tomu za oblečení ve výsledku neutratíš o nic víc než dřív
– Kupuj jen věci, které se k sobě navzájem hodí
– Vytřiď oblečení, které nenosíš a pošli ho dál
– To, co ti zbylo, je pomalá móda 🙂 Gratuluju!

Být hrdinou je otázka volby

Být hrdinou je otázka volby

Jako malí žijeme s představou, že hrdinové nejen existují, ale že se jimi klidně můžeme stát my sami, jen co vyrosteme. Fascinují nás všichni ti Herkulové, Xeny, Želvy Ninja a Odpadlíci (ano, jsem dítě devadesátek) a svaly, prsa a motorky v tom hrají až druhou nejdůležitější roli. Ta první je pocit, že máme moc vzít věci do vlastních rukou, zachraňovat životy, zahnat zlo na útěk (nebo mu loupnout hlavou na stranu a říct: „Zbývá ti deset vteřin života…“)

A pak vyrosteme a naše hrdinské ambice zmizí na stejné skladiště snů jako herečka, popelář, kosmonaut a princezna. A my s úzkostí sledujeme zprávy o válkách a ekologických problémech a zaháníme pocit bezmoci náplastí z materiálního přepychu a šlehačkových dortíků.

Jenže kdo nás zachrání? Někteří z nás věří na rytíře z Blaníku, jiní si ujíždějí na Marvelovkách a ten zbytek volí Babiše. Ale stát se sami hrdiny? Simvás, už jsme snad velký, ne?

No právě – už jsme velcí. Je čas!

Hrdinou se můžeme stát každý den a neznamená to, že od té doby musíme nosit upnutý trikot. Je to často jen o tom, rozhodnout se udělat věci správně. Potlačit pohodlnost, lhostejnost nebo pocit trapnosti. Přestat hledat výmluvy a neutéct. Dvacet vteřin odvahy, jak zaznělo v jednom roztomilém filmu*.

A začít můžeme klidně dneska. Třeba takhle:

  • používat látkové pytlíky na ovoce, zeleninu a pečivo
  • pustit starého člověka/těhotnou ženu/kluka s berlemi sednout v tramvaji
  • nekupovat balenou vodu
  • krmit v zimě ptáčky a srnečky
  • pomoci cizímu člověku roztlačit auto
  • nenakupovat oblečení ve fast fashion řetězcích
  • pořídit si na cesty filtr na vodu
  • nabídnout pomoc člověku na ulici, kterému je evidentně zle
  • redukovat a recyklovat odpad
  • jíst maso, vejce a mléko z etických zdrojů
  • odnést si z hor všechny odpadky, které jsme tam přinesli
  • odmítnout brčko v kavárně
  • pomoci slepému člověku přes přechod či do autobusu
  • podporovat drobné řemeslníky a farmáře
  • nemlčet tváří v tvář šikaně
  • zastavit u autonehody

Vidíte? Některé hrdinské činy jsou úplně jednoduché a jiné v nás zase zanechají stopu na celý život. Budiž nám ta stopa navždycky důkazem, že máme moc udělat svět lepším.

Pro naše děti, pro lidi kolem nás a taky trochu pro sebe 🙂

*Koupili jsme ZOO (2011)

 

Co vám přeju do roku 2019? Zpomalit

Co vám přeju do roku 2019? Zpomalit

A je to.

Můj rok 2018 byl tak výživný, že víc už to snad ani nešlo, a jak se tak rozhlížím okolo sebe, mám pocit, že nejsem jediná. Pro spoustu z nás znamenal období změn, štědrých nálezů i bolestných ztrát a především hlubokého sebepoznání. Ne vždycky příjemného, ale bezesporu cenného.

Jsem vděčná za všechno, co se loni stalo, ale bilancovat nebudu. Rok 2018 je uzavřená kapitola a jede se dál.

Sepsala jsem si pár novoročních „předsevzetí“, v uvozovkách proto, že stejně jako na minulosti, nechci lpět ani na budoucnosti. Na tom, že „odteď budu žít úplně jinak“. Nevěřím, že to funguje. Co ale chci, je být víc ve spojení. Se sebou, s druhými, s přírodou. Ne fanaticky, ale svobodně. A totéž bych přála i vám.

Naslouchat si, naladit se, hýčkat se.

Spíše než sebešikanující úkoly a omezení, která stejně stěží vydržíme déle než měsíc, jsem sepsala principy, které nám dovolí volně dýchat, nahlas se smát a klidně spát. Tady jsou:

  • Žít pomalu
  • Mít pomálu
  • Tvořit více než konzumovat
  • Hrát, zpívat a tančit (i když „to neumíme“)
  • Číst dobré knihy. Hodně
  • Být laskaví k sobě samým i navzájem
  • Následovat přírodní cykly
  • Nechávat víc bosých stop v hlíně
  • Nechávat co nejméně ekologických stop
  • Nakupovat méně a zodpovědněji
  • Říkat „ano“ výzvám
  • Říkat „ne“ bez výčitek svědomí
  • Neztrácet čas na sociálních sítích
  • Trávit chvíle s těmi, jež máme rádi
  • Vařit a jíst zdravěji, zeleněji a s požitkem
  • Pít vodu
  • Dýchat do břicha
  • Hodně spát
  • Hýbat se

Souzníte? Věřím, že alespoň v něčem ano.

Tak šťastný rok 2019!