Girlandám všeho druhu jsem naprosto propadla. Jsou efektní, a zároveň tak jednoduché na výrobu, že se do toho klidně můžete pustit společně s dětmi.
Nejvíc mě baví vytvářet girlandy z různých přírodnin podle ročních období a sezonních svátků. Na jaře a v létě třeba z květů nebo peříček, na podzim ze suchých listů a jeřabin, v zimě třeba ze šišek či pomerančů.
Fantazii se ale meze nekladou a navěšet do řady a nitku můžete téměř cokoliv 🙂
Toto je loňský článek s tipy na ekologické a minimalistické dárky. Loni totiž ještě ekologie bylo téma, žejo.
Letos máme „jiné starosti“, nicméně nápady na dárky, kvůli kterým nemusíme stát fronty ve znovuotevřených obchodech, zažívat ještě extrémnější vánoční nákupní horečku a navíc riskovat, že kvůli tomu promarodíme svátky, se myslím celkem hodí.
A co víc, příroda nám za to (i letos!) poděkuje.
Takže si dovoluji zrecyklovat loňský seznam, přidat další tipy, které mě napadly, a nabídnout ti inspiraci na dárky, které jsou
Tak pojďme na ně!
Napadá tě, co ještě doplnit? Budu ráda za inspiraci!
Tak šťastné a veselé, klidné a hlavně zdravé!
S láskou
Jina
Nějak to zatím nevypadá, že by tohle „období“ mělo brzy skončit, tak si sem s dovolením odložím takový malý „to do list“ pro chvíle, kdy mi z toho doma začne hrabat.
Takže co všechno se dá dělat během domácího vězení, abychom se z toho nezbláznili?
Šít roušky, samozřejmě, to je teď in. 🙂 I kdyby jich nakonec přece jen bylo dost, na světě bude veseleji, když budou mít lidi své vlastní, originální modely.
Číst. Poslouchat audioknihy, podcasty, zkrátka se vzdělávat. Konečně máme prostor na všechny ty knihy, které jsme odkládali na důchod!
Přesadit květiny. Beztak je na to teď zjara ten správný čas, a když si s nimi budeme z nedostatku sociálního kontaktu povídat, porostou o to líp.
Péct chleba. Domácí, kváskový. Nejenže kvůli němu nebudeme muset do obchodu, ale navíc takový návrat k tradici zase trochu povznese tu naši národní kulturu.
Návod na vlastní kvásek najdeš třeba na Instagramu u @bududub a @kvaseczech. A jakmile si tohle živé tanagoči jednou vypěstuješ, můžeš z něj péct klidně každý den.
Vytřídit si šatník. Vyměnit zimní věci za letní, projít je kousek po kousku a vyhodnotit, co opravdu nosíme a co nám jen zabírá místo. Zkrátka si udělat základ pro pomalou módu.
Tvořit. Berme tuhle situaci jako příležitost věnovat se věcem, které nás už dlouho volají, ale na které jaksi nikdy nebyl čas. Takže malujme, pišme, vyrábějme ze dřeva/hlíny/látky/papíru… z čeho je nám jen milo.
Volat babičkám a dědečkům. Říct jim, že všechno bude zase v pořádku.
A vůbec volat všem, koho máme rádi. Třeba i těm, kteří jsou daleko a dlouho jsme o nich neslyšeli. Teď poprvé platí, že je lepší nažhavit dráty, než se setkat osobně.
Cvičit. Nepotřebujeme posilovny, abychom se mohli protáhnout nebo si dát do těla. A až nám dojdou vlastní nápady, můžeme zkusit video instruktory. Osvědčená je třeba Yoga with Adriene, ale spousta místních jogínských center teď spouští kurzy online jako náhradu za běžný provoz.
Meditovat. Zkouším to a moc mi to nejde, ale trénink dělá mistra. Doporučuji ti totéž. Práce s dechem a vědomé zklidnění mysli totiž umí dělat divy. Třeba zastavit panický atak, ke kterému teď mnozí z nás nemívají úplně daleko.
Nicméně nevím, jak u tebe, ale můj prakticky veškerý čas stejně spolkne péče o dítě a o muže na homeoffice, každodenní vaření a následný úklid všeho, co Justýnka během vaření stihla vykrámovat a podobně. Takže celý výše uvedený seznam je spíš seznam přání, na co bych chtěla, aby mi zbyla trocha času.
Ale i tak je to svým způsobem nádherný. Jsme totiž daleko víc pohromadě než jindy. Takže náročný. Teda nádherný!
Tak hodně zdraví a drž se!
S láskou
Jina
„To není fér, ostatní ti můžou dávat kytky a já ne,“ postěžoval si tuhle Horal, když jsem od jeho rodičů dostala pestrobarevný puget, poděkovala za něj a se zalíbením do něj zabořila tvář.
Jenže tak to není. Jsem šťastná, když mi dá Horal květinu. Ale ještě šťastnější jsem, když ví, že květiny z konvenčních zdrojů jsou jako maso z velkochovů. A že to není můj šálek kávy.
Květinový průmysl totiž patří k těm s největší ekologickou stopou. Květiny se pěstují v obrovských monokulturách, které postrádají biodiverzitu, sezónnost i lokálnost, a tudíž si žádají masivní chemické ošetřování a hnojení, umělé světlo a teplo a na závěr drahý transport na druhou stranu světa. A po tom všem se nám chvilku líbí a do týdne je po nich. Smutný příběh.
Volně rostoucí. Když mi Horal na procházce zastrčí sedmikrásku do drdolu, jsem dojatá víc než z kytice za tisíce.
Lokálně a sezónně pěstované. V Čechách se tento trend čím dál víc rozmáhá a já mu maximálně fandím. Květináři jako Kytky od potoka, Květinové lahůdkářství, Divoké kvítí nebo Verbascum florist vážou nádherné kytice z lučních květin, jejichž pěstování nejenže nezatěžuje životní prostředí, ale navíc vytváří domov pro pestrá společenství hmyzu, který je jinak z naší přírody vytlačován.
A my máme rádi ty motýle!
Živé. S kořeny. Takové, které (pokud je nezahubím) mi budu dělat radost ještě dlouho. A při pohledu na ně si vždycky vzpomenu na toho, kdo mě jimi obdaroval.
A proč jsem teda nespustila přednášku o ekologických květinách, když jsem k MDŽ dostala tu krásnou kytici smutných květin?
Protože je mi potěšením, že si někdo vzpomněl, že bych mohla dostat květiny. I když mě ten člověk nezná natolik, aby znal můj postoj. Toho samotného gesta si cením.
A taky proto, že když už jsou u mě, to nejlepší, co pro tyhle květy mohu udělat je vážit si jich, pečovat o ně a těch pár dní se jimi kochat, co to půjde.
A Horal? Ten to vždycky nakonec nějak vymyslí. Většinou tak, že místo kytky přinese láhev prosecca. A to je beztak ta nejlepší kytice 🙂
Tak krásný den a přeji vám (zdravé) květiny nejen na MDŽ.
Jina
křupe jak tenký led
má neochvějná víra
že i letos přijde zima
posedět
vyprávět
do sněhu zachumlat svět
Tak jsem si to vygůglila. Říká se tomu environmentální žal nebo taky ekologická úzkost.
Ten neodbytný pocit, že je tady něco špatně, když nesněží ani na Vánoce, ani v lednu a dokonce ani v únoru.
A hlavně – ta depka, že s tím nemůžu vůbec nic udělat.
A to jsem si myslela, že zrovna já sníh k životu rozhodně nepotřebuju…
Tak kde se ten pocit bere?
Možná je to tím, že bych chtěla ukázat sníh Justýnce. Zažije ještě vůbec někdy bílé Vánoce?
Taky bych chtěla poznat, že přichází jaro, podle rozvodněných řek a tajících sněhuláků, a ne jen podle toho, že v cukrárně přibudou nové druhy zmrzliny.
Možná mě děsí, že nevím, co se stane s poli a sady, když je za celou zimu nikdo nepřikryje tlustou bílou duchnou, aby si pořádně odpočinuly.
A nebo už je jen tahle prapodivná, šedivá a ponurá zima trochu moc dlouhá.
Máš to taky tak? Taky cítíš tu podivnou bezmoc?
Tak dotěrnou, že málem zastíní i všechno to, co člověk má ve svých rukou. Třídění odpadu, nakupování v bezobalkách, používání přírodní kosmetiky a drogerie, vaření z bio potravin a oblékání se do pomalé módy.
Když to člověk takhle vyjmenuje, není toho málo. Nejsme tak bezmocní, jak si někdy připadáme. Jen na to nesmíme zapomínat.
Tak jo, jdu si dát meduňkový čaj a naplánovat s Horalem co nejdřív výlet do kopců. Tam prý toho bílého zázraku přece jen trochu je. To by v tom byl čert, aby mi nebylo líp. 🙂
Tak hezký zbytek „zimy“!
Jina
Zatímco loni jsem si namísto předsevzetí přála „jen“ zpomalit, vyčistit si hlavu a soustředit se na to podstatné v životě, letošní plán je o poznání konkrétnější.
Mé milé pardubické baristky prominou, ale tento rok chci být víc doma. Mazlit se s Justýnkou a Horalem, hýčkat si náš rodinný prostor, ladit si ho sezónní výzdobou a provonět ho domácím jídlem, bábovkou a dobrou kávou.
A pak si sem pozvat své blízké duše a uvítat je ve své Bytové kavárně – v bytě, který zdaleka není dokonalý (dokonce je tak nedokonalý, jak jen může starý pronajatý byt být), ale odráží naše duše. Protože tenhle pocit jsem dlouho nezažila a moc mi chybí.
Zatím se mi to daří a za ty první dva týdny roku 2020 jsem přivítala víc návštěv než za celý minulý rok. Tak se stav na kafe. 🙂
A šťastný nový rok!
Jina
Ó, spánku
mocný spánku
ty vskutku umíš velké věci
Činíš děti spokojenějšími
matky krásnějšími
počasí slunečnějším
plíny voňavějšími
dětský pláč méně srdcervoucím
pošťáky dochvilnějšími
hluk za oknem méně hlasitým
dobře míněné rady snesitelnějšími
hromadu prádla menší
sousedy milejšími
kávu lahodnější
a cukr zbytečnějším
Ó, spánku
mocný spánku
ty děláš život lepším
než nejlepší instagramový filtr.
Cítím se být na pomezí.
Někde mezi “homo urbanus” a divoženkou, co běhá po louce bosky a trhá bylinky při měsíčku.
Vlastně mi všichni ti zkouření nemytí hippieci byli vždycky něčím sympatičtí. Ne teda úplně tou zkouřeností a nemytostí, ale svou touhou souznít s přírodou. Uctívat ji. Rozumět její moudrosti a chápat její absolutní nadvládu nad vším a všemi na téhle planetě.
Jenže taky mám ráda dlouhé černé kabáty a hezké boty. Baví mě nosit rudou rtěnku a tu a tam si nechat narůst neprakticky, ale elegantně dlouhé nehty. Miluju kavárny a celou tu městskou „hipsta“ kulturu s jejími dizajnovými kelímky na kafe, nakouslými jablíčky a Instagramem. A běhat bosá po Třídě Míru a hrát si na jeskynní ženu uprostřed města mi pořád připadá spíš švihlé než „napojené“.
Takže…jde tyto dva světy vůbec skloubit?
Věřím – doufám – že ano. Že stačí to jen nehrotit. Dovolit si neškatulkovat druhé ani sebe. S čistým svědomím si z těch obložených mís, které nám život servíruje, vybrat to, s čím souzníme. Napříč kategoriemi. Protože…
„…to, co je nejživější a nejpravdivější, se děje vždy někde na pomezí, v nekonečně velkém pohraničí.“ /Olga Tokarczuková, Okamžik medvěda/
Ostatně, cítím, že v tom nejsem sama. Baví mě sledovat, jak se čím dál víc „hippie“ principů pro generaci Y stává běžnou praxí, nebo alespoň sílící tendencí. Opouštíme města, zbavujeme se věcí, čistíme lesy, pláže a své duše. A i když města neopouštíme, přestává nám být jedno, kde se bere naše jídlo a jestli je v naší ulici zeleň nebo jen betonová džungle.
Cítíš to taky tak? Možná si taky přeješ…
…bydlet zdravě:
…léčit se:
…prožívat:
…vypadat krásně a cítit se tak:
…tvořit život:
Takže ano. Moje polička s bylinkami, plátěné pytlíčky na nákupy a absolvovaný kurz hypnoporodu ze mě možná dělá trochu „ezo-etno pošahance“.
A ano, ti „praví“ příslušníci ezo-etno klanu by mě pro můj parfém od BVLGARI a iPhone (byť starý) nepochybně zavrhli coby plytkého konzumenta komerce.
Ale víš co? Takhle mě to baví. Takhle jsem to já. Trochu ode všeho, protřepat, nemíchat.
Jen si taky dej, takhle chutná svoboda.
Tak pís!
Jina
Dnes je to přesně rok, co jsme s Horalem odlétali do Nepálu. A protože se mi loni nepodařilo vám náš příběh dopovědět, zapátrám v paměti a pokusím se plynule navázat.
A začnu vodou.
Zásoby pitné vody jsou pro turisty v Asii velkým tématem. Dostatečná hydratace je ve vysokých nadmořských výškách ještě důležitější než tady. Každý řeší svůj pitný režim po svém a každý způsob má svá pro i proti. Na našem treku jsme potkali celkem pět druhů turistů. Tohle jsou oni:
Přizpůsobiví
Lidé, kteří volí metodu adaptace šokem. Pijí vodu tak, jak teče z kohoutku (a na horách z řek, což je možná nakonec ta lepší varianta), a nechávají svůj organismus, aby se s tím popasoval, jak umí. Sympatický přístup, až na to, že se docela snadno může zvrhnout v těžkou bakteriální infekci s možnými trvalými následky. Nic pro nás.
PETkaři
To jsou ti, co se naopak rozhodli za žádnou cenu nepo*rat a pijí zásadně kupovanou balenou vodu. Jsou schopni vypít i čtyři litrové lahve denně, a co se s tolika plastem pak stane, to je nezajímá. Cestou nahoru jsem se jednoho Němce zeptala, jestli ví, že těch dvanáct lahví, které kupoval v místní lodži pro svou výpravu, nejspíš zítra někdo někde spálí, odpověděl mi otázkou: „A to mám jako umřít žízní?“ Jiná řešení než bezpečnou PETku tito lidé neuznávají. Ale upřímně, nejspíš se stejně po*erou. Buď z jídla nebo z karmy.
Tabletkáři
Turisté, kteří šetří přírodu od plastů a čistí si vodu dezinfekčními tabletami. Děcka, fandím vám, ale pít místní špinavou vodu ještě obohacenou o dávku chlóru a další chemie, to mě fakt neláká. Další nevýhodou je, že trvá dlouho, než tableta vyhubí všechny druhy bakterií a prvoků. A protože většina lidí je netrpělivá, často se stane, že vodu stejně vypijí nedočištěnou. Výhodou je bezesporu malá velikost a kompaktnost – tablety hodíte do lékárničky a jste v cajku. Za nás ideální jako záložní varianta, ale jinak ble.
Filtraři
Lidi s trpělivostí a filtrem velikosti bublifuku, kteří si pravidelně mechanicky filtrují vodu do vlastní nádoby. Samozřejmě existuje celá řada různých filtrů, takže než některý koupíte, důkladně čtěte recenze. A taky to chce trochu cviku, než se do toho člověk dostane. Ale obecně je tato varianta ekologická, praktická a účinná.
Úvéčkáři
Profíci, co se nebáli zainvestovat do moderních technologií. Čištění UV zářením je údajně nejspolehlivější a rozhodně nejrychlejší (když pominu PETky) způsob, jak se bezpečně napít. Nevýhodou ale je, že voda, kterou čistíte, nesmí být zakalená, jinak to nefunguje. A pak taky – máte s sebou elektroniku. V Nepálu. Kde vám nikdo nezaručí, že se něco neporouchá nebo vám nedojdou vám baterky v tu nejnevhodnější chvíli.
Ideální variantou je kombinace filtru a UV čističe, my jsme si vystačili se samotným filtrem. Střevní potíže nás sice stejně potkaly, ale pokaždé to bylo v hlavním městě (hory jsou nesrovnatelně čistší a hygieničtější) a vždy bylo příčinou jídlo, což je v Nepálu zkrátka riziko povolání. Konec konců, ne nadarmo se říká, že kdo se nepo*ral v Káthmándú, jak by tam nebyl.
Toliko k vodě.
Tak na zdraví!
Jak tak přituhuje, čím dál častěji s Horalem pějeme ódy na naše merino oblečení. Po pravdě, od doby, co mi tenhle posh materiál představil, už nevěřím na funkční trika pro outdoorové účely. Vlastně pro žádné účely.
A v čem teda tkví to kouzlo vlněných spodků?
Takže co si vezmeš na sebe na příští cestu? Umělou hmotu nebo vlnu?
Bééé!
