Jestli máte doma dětičky tak malé, že vrcholem jejich tvorby je papír pokrytý barevnými šmouhami, pak je toto návod přesně pro vás!
Naše letošní velikonoční pohledy 🐥
1) Nechte děťátko pomalovat vodovkami výkres (doporučuji jen 2-3 barvy, ať z toho nemáte hnědý žabinec) 2) Po uschnutí vystřihněte ptáčky, vajíčka nebo co vás napadne 3) Zavěste na nitku (lze i na klacík nebo jako girlandu, ale takto pod sebe jsem to vyhodnotila jako nejjednodušší řešení pro mě i příjemce) 4) Zezadu napište vzkaz 5) Šup do obálky a hurá do světa!
Za inspiraci na ptáčky děkuji mé kamarádce, výtvarnici Kátě Pappové, držím si je v hlavě už pěkně dlouho, tak konečně přišla ta pravá chvíle 😊 Pokud se do nich pustíte, dejte mi prosím vědět, ráda se na vaše výtvory podívám 🙏❤️
Činíš děti spokojenějšími matky krásnějšími počasí slunečnějším plíny voňavějšími dětský pláč méně srdcervoucím pošťáky dochvilnějšími hluk za oknem méně hlasitým dobře míněné rady snesitelnějšími hromadu prádla menší sousedy milejšími kávu lahodnější a cukr zbytečnějším
Ó, spánku mocný spánku ty děláš život lepším než nejlepší instagramový filtr.
Dva měsíce uběhly od chvíle, kdy jsem nad vodní hladinu vytáhla to malé měkké tělíčko a za nevěřícného “Panebože! Panebože!” se pokoušela vstřebat fakt, že mám dceru. Že jsem máma.
Co se na porodním sále dělo od té doby, si vybavuji jen matně, protože můj svět se v tu chvíli smrsknul jen na ty dvě nádherné oči, které v šeru hledaly můj pohled stejně lačně, jako malá pusinka zdroj mléka. Zrodila se láska, jakou jsem si do té doby jen stěží umělá představit.
Jsou to dva měsíce, co se nám v životě odehrál ten největší zázrak lidského bytí, a jsou to dva měsíce od chvíle, kdy jsem já prošla poslední fází transformace z dívky v ženu. Z dcery v matku.
Porod je přechodový rituál, tajemný a obávaný jako málokterý jiný. Definující a definitivní. Je nevyhnutelný, a přesto se na něj nemůžeš dostatečně připravit. Je jedno, kolik porodních příběhů vyslechneš, kolik příruček přečteš, kolik dobře míněných rad dostaneš. Jak bude probíhat právě ten tvůj, ví jen někdo tam nahoře, a možná ani on ne.
A přesto – co když máme moc ovlivnit to, jak se naše děti narodí? Co když nemusíme být jen pasivním “divákem” toho, jak je někdo cizí dostane z našeho těla na světlo?
Se vší pokorou a vděčností uznávám, že jsem zažila krásný porod. A neříkám to proto, že se chci pochlubit. Říkám to proto, že podobnou zkušenost přeji každé ženě, která se rozhodne přivést na svět nového člověka. Říkám to proto, že jestli ti to byť jen trochu pomůže zažít vlastní porod tak, abys na něj vzpomínala a láskou a něhou, má smysl o tom mluvit.
Protože děsivými příběhy z porodních sálů se to kolem nás jen hemží a strach plodí další strach a ten zas další děsivé příběhy.
Tohle jsou ti, kdo mi pomohli projít do světa matek bez traumat a poranění na těle i na duši. Tohle jsou ti, komu patří můj nekonečný dík za to, že má Justýnka našlápnuto do života o něco lépe než většina z nás a našich rodičů.
Jemné zrození a jejich kurz hypnoporodu
Jakkoli šíleně ten pojem zní a jakkoli to opravdu není pro každého, hypnoporodní techniky dokáží zázraky. Stojí na co největším uvolnění a procítění vlastního těla. Na následování neomylných instinktů, které nám ženám příroda zakódovala do DNA. Na důvěře, že naše tělo pracuje pro nás, ne proti nám. Jejich součástí jsou hluboké relaxace, odblokovávání strachu a afirmace, které na vědomé i podvědomé rovině pomáhají upevnit sebejistotu a navodit vnitřní klid.
Díky kurzu hypnoporodu jsem získala odvahu převzít kontrolu nad tím, co se se mnou a mým dítětem děje a bude dít. Ujistila jsem se, že porod nemusí být příšerný zážitek, a to ani ten první. Získala jsem spoustu informací o fyziologii porodu, o standardních postupech českých porodnic i o tom, jak se k nim můžu a nemusím postavit. A taky jsem se díky afirmacím po dlouhém období nespavosti konečně pořádně vyspala. 🙂
Děkuji tedy společnosti Jemné zrození za to, že bojují za lepší porody pro nás a naše děti. A děkuji Gábi Švadlenkové, která s vášní a nadšením vedla náš kurz a která mi pouhý měsíc před porodem poskytla naprosto zásadní informaci o vaně v havířovské porodnici. Nebýt jí, všechno mohlo být jinak. Děkuji.
AniBall
O AniBallu jsem sice věděla od počátku, ale nepovažovala jsem ho za něco, co potřebuji. Vlastně jsem se tak trochu bála, že díky němu zjistím věci, které raději nechci vědět. A z části to byla pravda. Když nafoukneš balónek na rozměr průměrné dětské hlavičky, přejde tě smích. Ale po pár cvičeních (o moc víc jsem nestihla, protože jsem si ho pořídila až těsně před porodem) najednou zjistíš, že spíše než o velikost jde o techniku. A právě tu tě AniBall naučí. Respektive alespoň z části nastíní. A na porodním sále, jako když najdeš. Takže za mě ano. Děkuji.
Porodnice Havířov a jejich porodní vana
Pár dní po porodu se mi Horal přiznal, že googlil (jeho oblíbená činnost) porody do vody a věděl o všech rizicích, která s sebou vana nese. Ano, prý existují.
Já je nehledala, stejně jako jsem nehledala rizika porodu na souši. Kdybych totiž měla jít rodit s myšlenkou na všechno špatné, co se může stát, nejspíš bych si radši ten obří pupek nechala už napořád.
Namísto toho jsem do vany lezla s tím, že když mi v ní bude dobře, zůstanu, a když ne, vylezu. A nevylezla. Protože ta teplá voda v momentě, kdy už jsem se třásla vyčerpáním a císařský řez mi začínal připadat jako docela dobrý nápad, způsobila takovou úlevu a uvolnění, až se mi chtělo brečet blahem. A kromě silného analgetického účinku se dostavil taky účinek indukční, takže jsem si ve vodě dlouho nepobyla a malá byla do hodiny venku. Až si říkám, že kdybych si do vany vlezla už doma, mohla jsem si těch 25 hodin ušetřit. Třeba příště 🙂
Za sebe osobně porod do vody rozhodně doporučuji. Je hladší, méně bolestivý (si myslím) a máš ho mnohem víc ve vlastní režii. Pokud o to samozřejmě stojíš.
A co se týče porodnice – její přístup je naprosto zásadní, i když všude záleží především na konkrétních lidech. Havířov mě moc mile překvapil, přiznám se, že jsem na Ostravsku čekala spíše konzervativní přístup. A i když jsem byla teprve šestá, kdo vanu vyzkoušel, a logistika celého procesu ještě určitě zaslouží poladit, moc nám to pomohlo. A za to děkuji.
Naše porodní asistentky
Mít u porodu vlastní porodní asistentku mi dlouho připadalo jako zbytečný luxus. Teď mi to připadá jako luxusní nezbytnost. Porodní asistentka je přesně ten člověk, který tvé idylické představy postaví na zem, protože ví, jak to v praxi chodí. A je to taky člověk, který ohne systém, zatahá za ty správné nitky a udělá ti to celé co nejpříjemnější a nejsnesitelnější. Je totiž “na tvé straně”. Je to pravděpodobně jediný člověk, který si přečte tvůj porodní plán, a pokud máš velké štěstí, pomůže ti nakonec i s kojením.
Mé velké díky patří porodní asistentce Pavle Kasparkové, která nás měla k porodu doprovodit, ale trefili jsme se jí do jediného termínu, kdy nemohla.
A ještě větší díky patří Katce Konderlové, která se nás ujala ve chvíli, kdy už jsme byli v procesu, a přestože jsme se vůbec neznali, dokázala nám vytvořit natolik důvěrnou a intimní atmosféru, že jsem měla pocit, jako by to takto mělo být od začátku. Její služby doporučuji všemi deseti. Díky moc.
Horal
Výtah v porodnici – před
Nedávno jsem slyšela názor muže, že být u porodu je sice zajímavé, ale že je to ženská záležitost a chlapi tam podle něj nepatří.
Horal by s ním dřív možná souhlasil, ale zkus se ho zeptat teď a řekne ti pravý opak.
Díky kurzu hypnoporodu se z pozice “hlavně si nezapomeň svačinu” dostal do pozice ochránce a opory zdaleka ne jen morální. Věděl, co a jak chceme, a byl připraven se za nás rvát. Věděl, co uvidí, a chtěl u toho být. A i teď, když je to za námi, se k Justýnčinu zrození často vrací a je na nás hrdý. Je v tom totiž s námi na sto procent už od prvního okamžiku. A to se počítá.
Děkuju, můj milý.
Výtah v porodnici – po
Je to o hlavě
Můžeš přečíst všechny knihy světa, mít tu nejlepší asistentku a ty nejpřívětivější podmínky, ale pokud budeš mít v hlavě blok, zablokuješ se celá. Jestli se bojíš bolesti, máš chorobný strach z komplikací nebo jsi přesvědčená o tom, že “jsi špatný porodní typ” a dítě na svět zkrátka nepřivedeš, tvoje tělo poslechne hlavu a ty budeš mít problém. Vyhledej pomoc, mluv s někým o svém strachu a cíleně a vědomě ho odbourej. Ze všeho nejvíc je to totiž o tvé hlavě. Pokud budeš přesvědčená, že porodíš koncem pánevním bez zásahu lékařů, tak porodíš.
A naopak – pokud to máš tak, že se ráda a s důvěrou vložíš do rukou odborníků, i to je naprosto v pořádku. Netlač se do ničeho, v čem by ti v hloubi duše nebylo příjemně. Všechny způsoby porodu jsou legitimní, pokud je ti v tom dobře. O to jde především. Protože pokud je dobře tobě, je velká šance, že bude dobře i miminku.
Sečteno a podtrženo, buď jsem neskutečný klikař, anebo to funguje. A pokud, stejně jako já, věříš, že štěstí přeje připraveným, zkus to taky.
Výsledek bude v ideálním případě pořád stejný – zdravé miminko ve tvé náruči – ale jak říká klasik, i cesta může být cíl.
Hodně štěstí!
P. S. Tenhle článek původně začínal slovy: „Je to přesně týden…“ Toliko k volnému času v mateřství 😀
Je mi naprosto jasné, že první dva body se rozplynou jako pára nad hrncem, jen co se od teorie přesuneme k praxi. Chvílemi mě ta představa děsí, chvílemi mě láká.
Třetí bod bych označila za „mateřskou konstantu“, která bude už navždycky ovlivňovat výsledek všech rovnic, které nás čeká spočítat. Je to záchytný bod ve všem tom zmatku, který mě tu a tam zachvátí, světlo na konci tunelu pochybností a obav, kvůli kterým občas probdím celou noc. Protože…
…Tě miluju.
A to jsem Tě ještě ani neviděla. Miluju každý prstíček, každý Tvůj pohyb tam uvnitř, každý úder Tvého maličkého srdíčka. A nechápu, kde se ve mně tolik lásky bere.
Prosím, maličká, pamatuj si to, až budu jednou nepříčetná, že je z Tebe paličatý pubertální nezmar.
Pamatuj si to, až Ti budu připadat jako trapná, předpotopní konzerva, která Ti vůbec nerozumí, možná právě proto, že má načteno a ví, jak by to chtěla. Protože já to chci především tak, aby nám spolu bylo hezky. Vždycky a napořád. A jestli to znamená hodit kvůli tomu celou tu dokonale logickou teorii za hlavu, udělám to. Protože miluju. A to snad stačí.
Zdá se, že naše cesta se stačí úplně novým směrem. Cítím to v útrobách…
Těhotenství má úžasnou schopnost harmonizovat (nebo spíš hormonizovat?) tvůj život. Přiměje tě zastavit – když ničím jiným, tak tím, že se ti z ničeho nic třeba zatočí hlava a tělo ti řekne: „Ne, teď nebudeš vařit/pracovat/uklízet/cokoliv. Teď si lehneš a budeš odpočívat. Opravdu. OPRAVDU.“
A tak se zastavíš a jen tak jsi. Vlastně jste. Spolu.
A jak ti tak nad tím dmoucím se pupkem postupně dochází, že v tobě fakt roste nový člověk, najednou zjistíš, že zakořeňuješ. Že možná poprvé v životě víš, co se sebou, i když je ti samozřejmě jasné, že víš úplný prd. Ale i to prd je víc, než co jsi věděla kdy předtím. Rovnáš si priority a necháváš plout všechny pochybnosti o tom, jestli jsi na správném místě a kam směřuješ. Nahrazují je jiné pochyby, třeba jestli budeš dobrá máma, trpělivá a laskavá, i když se občas neumíš postarat ani sama o sebe, zato protivná umíš být za dva a trpělivost je spíš něco, o čem jsi četla, než že by ti to bylo vlastní. Ale co, však on si tě ten prcek vycvičí…
A tak jsi na sebe konečně taky hodná, protože jestli tenhle důvod není dostatečně ultimátní, tak pak už nevím co. A jíš dobrý věci (a občas taky pěkný prasárny, žejo), piješ horkej čaj a čteš si, sníš a dojímáš se nad kdečím. Nejvíc nad ultrazvukem, kde na toho drobečka v sobě koukáš jako do akvárka, a vidíš na vlastní oči, že se hýbe, pomlaskává, že má pět prstíků a že už teď je prostě nejkrásnější na světě.
A bulíš.
Hodně a často, protože to, co se tu děje, tě přesahuje tak moc, až máš pocit, že je to vlastně zázrak. A víš co? Je to zázrak. Takový malý – a přitom obrovský – zázrak lidského života, o kterém se toho hodně namluví, ale který se prostě musí zažít…
