Rok 2022 se pro mou rodinu nese převážně ve znamení ztrát a těžkých zkoušek. A tak není divu, že ke mně letos melancholický podzim promlouvá silněji než kdy předtím.
Vnímám klid, který s sebou přináší. Zemitou vůni hlíny, listí a hub. Chladná rána a průzračnou noční oblohu. Šustění listí pod nohama. Hejna havranů křižujících nebe. Rostliny, které svou sílu přesouvají z květů do kořenů, zvenčí dovnitř. Stejně jako já.
Přes všechnu tíhu, kterou cítím (nebo právě pro ni), hledám kolem sebe krásu, do které bych se mohla zachumlat, a v sobě mír, který by mě ukolébal k zimnímu spánku.
jakoby v posledním tažení
vzedmula se příroda
a ještě jednou zalila svět
krásnem
než přijde zima
a všechno zhasne
Můj dávný a donedávna velmi vzdálený sen se stal skutečností. Vystavuju!
Průřez mými obrazy a básněmi od velmi starých po úplně aktuální teď visí v galerii Maryška Bohumíně a můžete se na něj přijít podívat každé úterý a čtvrtek až do konce listopadu.
Výstava je prodejní. Přijďte se mrknout a třeba si i vybrat něco hezkého na zeď.
Dlouho jsem se cyklila v pocitu, že chci tvořit, ale co když nejsem dost dobrá? Co když to nikoho nebude zajímat? Co když nebudu vědět, co malovat a jak svou tvorbu prezentovat? Co když moje obrazy nebudou dostatečně originální a unikátní? Co když nikdy nebudu vystavovat, prodávat… Co když jsem houby umělkyně a jen tu na něco hraju?
Takových “co když” mi jelo hlavou tolik, že jsem úplně paralyzovaná seděla na zadku a do noci projížděla obrázky a videa lidí, kteří to dokázali. Kteří tvoří a svět je vidí.
To mému rozpoložení samozřejmě moc nepomohlo.
A pak se něco stalo. Vlastně ani nevím, co to přesně bylo, ale v tu chvíli velký kus toho obrovského strachu, té koule na mé noze, najednou odpadl a odkutálel se pryč. A já se po strašně dlouhé době konečně nadechla té nádherné, osvobozující, čerstvé vůně kreativity.
První obraz vytvořený s novou energií. Nejvíc ho miluje naše Justýnka.
Najednou už moje tvorba nestojí na tom, co na to ostatní. Podpora a odezva jsou pro mě neskutečně cenné, o tom žádná, ale nejsou podmínkou pro to, abych tvořila. Najednou jsem si jakoby sáhla na samou podstatu tvůrčí svobody. Maluju se stejnou přirozeností a nutností, jako dýchám, a budu to dělat, i kdyby mé obrazy nikdy nikdo neviděl.
Možná to zní trochu egoisticky nebo nevděčně, ale je to vlastně podobné, jako nutnost dát lásku nejprve sám sobě, aby mohl člověk milovat druhé. Jako nasadit si v letadle kyslíkovou masku, než se začnete starat o ostatní.
Nejprve musím nechat tvůrčí energii proudit každou buňkou svého těla, než se začnu starat o to, jestli se to, co vytvořím, někomu líbí. Dokud totiž nic nevytvořím, nemá se lidem co líbit, že?
Neznamená to, že jsem najednou velká umělkyně, že maluju líp než doposud nebo se umím lépe prezentovat na sítích. Znamená to ale, že to konečně dělám s lehkostí a beze strachu a mám pocit, že to nese své ovoce od prvního dne. Koně, psi a Instagram totiž strach vycítí! 😁
Tak hodně štěstí ve vaší vlastní tvorbě a nezapomeňte: děláte to hlavně pro sebe!
Hojnost sklidila velký úspěch, ale nového majitele zatím nemá, i když zájemci by byli. Někomu se zdála moc drahá, někomu malá, někdo se stěhoval a tak vůbec. Ale nevadí, nespěchám. Zatím je tím prvním, co vítá naše hosty při vstupu do domu, a tam čeká, až se do ní někdo zamiluje přesně tak, jak je.
Člověk při malování občas překvapí i sám sebe 😅 Tvorba je meditace a umí být hodně terapeutická. Člověk se toho může hodně naučit o druhých i sám o sobě. Stačí se dobře dívat a číst mezi tahy.
Stará skica mého náhodného spolucestujícího z ledna 2016. Nijak zvlášť povedená. A tak, když mi teď přišla po dlouhé době do cesty, zkusila jsem jí vdechnout život trochou barvy.
