Girlandám všeho druhu jsem naprosto propadla. Jsou efektní, a zároveň tak jednoduché na výrobu, že se do toho klidně můžete pustit společně s dětmi.
Nejvíc mě baví vytvářet girlandy z různých přírodnin podle ročních období a sezonních svátků. Na jaře a v létě třeba z květů nebo peříček, na podzim ze suchých listů a jeřabin, v zimě třeba ze šišek či pomerančů.
Fantazii se ale meze nekladou a navěšet do řady a nitku můžete téměř cokoliv 🙂
Jestli máte doma dětičky tak malé, že vrcholem jejich tvorby je papír pokrytý barevnými šmouhami, pak je toto návod přesně pro vás!
Naše letošní velikonoční pohledy 🐥
1) Nechte děťátko pomalovat vodovkami výkres (doporučuji jen 2-3 barvy, ať z toho nemáte hnědý žabinec)
2) Po uschnutí vystřihněte ptáčky, vajíčka nebo co vás napadne
3) Zavěste na nitku (lze i na klacík nebo jako girlandu, ale takto pod sebe jsem to vyhodnotila jako nejjednodušší řešení pro mě i příjemce)
4) Zezadu napište vzkaz
5) Šup do obálky a hurá do světa!
Za inspiraci na ptáčky děkuji mé kamarádce, výtvarnici Kátě Pappové, držím si je v hlavě už pěkně dlouho, tak konečně přišla ta pravá chvíle 😊
Pokud se do nich pustíte, dejte mi prosím vědět, ráda se na vaše výtvory podívám 🙏❤️
Krásný předvelikonoční čas přeju!
Dva měsíce uběhly od chvíle, kdy jsem nad vodní hladinu vytáhla to malé měkké tělíčko a za nevěřícného “Panebože! Panebože!” se pokoušela vstřebat fakt, že mám dceru. Že jsem máma.
Co se na porodním sále dělo od té doby, si vybavuji jen matně, protože můj svět se v tu chvíli smrsknul jen na ty dvě nádherné oči, které v šeru hledaly můj pohled stejně lačně, jako malá pusinka zdroj mléka. Zrodila se láska, jakou jsem si do té doby jen stěží umělá představit.
Jsou to dva měsíce, co se nám v životě odehrál ten největší zázrak lidského bytí, a jsou to dva měsíce od chvíle, kdy jsem já prošla poslední fází transformace z dívky v ženu. Z dcery v matku.
Porod je přechodový rituál, tajemný a obávaný jako málokterý jiný. Definující a definitivní. Je nevyhnutelný, a přesto se na něj nemůžeš dostatečně připravit. Je jedno, kolik porodních příběhů vyslechneš, kolik příruček přečteš, kolik dobře míněných rad dostaneš. Jak bude probíhat právě ten tvůj, ví jen někdo tam nahoře, a možná ani on ne.
A přesto – co když máme moc ovlivnit to, jak se naše děti narodí? Co když nemusíme být jen pasivním “divákem” toho, jak je někdo cizí dostane z našeho těla na světlo?
Se vší pokorou a vděčností uznávám, že jsem zažila krásný porod. A neříkám to proto, že se chci pochlubit. Říkám to proto, že podobnou zkušenost přeji každé ženě, která se rozhodne přivést na svět nového člověka. Říkám to proto, že jestli ti to byť jen trochu pomůže zažít vlastní porod tak, abys na něj vzpomínala a láskou a něhou, má smysl o tom mluvit.
Protože děsivými příběhy z porodních sálů se to kolem nás jen hemží a strach plodí další strach a ten zas další děsivé příběhy.
Tohle jsou ti, kdo mi pomohli projít do světa matek bez traumat a poranění na těle i na duši. Tohle jsou ti, komu patří můj nekonečný dík za to, že má Justýnka našlápnuto do života o něco lépe než většina z nás a našich rodičů.
Jakkoli šíleně ten pojem zní a jakkoli to opravdu není pro každého, hypnoporodní techniky dokáží zázraky. Stojí na co největším uvolnění a procítění vlastního těla. Na následování neomylných instinktů, které nám ženám příroda zakódovala do DNA. Na důvěře, že naše tělo pracuje pro nás, ne proti nám. Jejich součástí jsou hluboké relaxace, odblokovávání strachu a afirmace, které na vědomé i podvědomé rovině pomáhají upevnit sebejistotu a navodit vnitřní klid.
Díky kurzu hypnoporodu jsem získala odvahu převzít kontrolu nad tím, co se se mnou a mým dítětem děje a bude dít. Ujistila jsem se, že porod nemusí být příšerný zážitek, a to ani ten první. Získala jsem spoustu informací o fyziologii porodu, o standardních postupech českých porodnic i o tom, jak se k nim můžu a nemusím postavit. A taky jsem se díky afirmacím po dlouhém období nespavosti konečně pořádně vyspala. 🙂
Děkuji tedy společnosti Jemné zrození za to, že bojují za lepší porody pro nás a naše děti. A děkuji Gábi Švadlenkové, která s vášní a nadšením vedla náš kurz a která mi pouhý měsíc před porodem poskytla naprosto zásadní informaci o vaně v havířovské porodnici. Nebýt jí, všechno mohlo být jinak. Děkuji.
O AniBallu jsem sice věděla od počátku, ale nepovažovala jsem ho za něco, co potřebuji. Vlastně jsem se tak trochu bála, že díky němu zjistím věci, které raději nechci vědět. A z části to byla pravda. Když nafoukneš balónek na rozměr průměrné dětské hlavičky, přejde tě smích. Ale po pár cvičeních (o moc víc jsem nestihla, protože jsem si ho pořídila až těsně před porodem) najednou zjistíš, že spíše než o velikost jde o techniku. A právě tu tě AniBall naučí. Respektive alespoň z části nastíní. A na porodním sále, jako když najdeš. Takže za mě ano. Děkuji.
Pár dní po porodu se mi Horal přiznal, že googlil (jeho oblíbená činnost) porody do vody a věděl o všech rizicích, která s sebou vana nese. Ano, prý existují.
Já je nehledala, stejně jako jsem nehledala rizika porodu na souši. Kdybych totiž měla jít rodit s myšlenkou na všechno špatné, co se může stát, nejspíš bych si radši ten obří pupek nechala už napořád.
Namísto toho jsem do vany lezla s tím, že když mi v ní bude dobře, zůstanu, a když ne, vylezu. A nevylezla. Protože ta teplá voda v momentě, kdy už jsem se třásla vyčerpáním a císařský řez mi začínal připadat jako docela dobrý nápad, způsobila takovou úlevu a uvolnění, až se mi chtělo brečet blahem. A kromě silného analgetického účinku se dostavil taky účinek indukční, takže jsem si ve vodě dlouho nepobyla a malá byla do hodiny venku. Až si říkám, že kdybych si do vany vlezla už doma, mohla jsem si těch 25 hodin ušetřit. Třeba příště 🙂
Za sebe osobně porod do vody rozhodně doporučuji. Je hladší, méně bolestivý (si myslím) a máš ho mnohem víc ve vlastní režii. Pokud o to samozřejmě stojíš.
A co se týče porodnice – její přístup je naprosto zásadní, i když všude záleží především na konkrétních lidech. Havířov mě moc mile překvapil, přiznám se, že jsem na Ostravsku čekala spíše konzervativní přístup. A i když jsem byla teprve šestá, kdo vanu vyzkoušel, a logistika celého procesu ještě určitě zaslouží poladit, moc nám to pomohlo. A za to děkuji.
Mít u porodu vlastní porodní asistentku mi dlouho připadalo jako zbytečný luxus. Teď mi to připadá jako luxusní nezbytnost. Porodní asistentka je přesně ten člověk, který tvé idylické představy postaví na zem, protože ví, jak to v praxi chodí. A je to taky člověk, který ohne systém, zatahá za ty správné nitky a udělá ti to celé co nejpříjemnější a nejsnesitelnější. Je totiž “na tvé straně”. Je to pravděpodobně jediný člověk, který si přečte tvůj porodní plán, a pokud máš velké štěstí, pomůže ti nakonec i s kojením.
Mé velké díky patří porodní asistentce Pavle Kasparkové, která nás měla k porodu doprovodit, ale trefili jsme se jí do jediného termínu, kdy nemohla.
A ještě větší díky patří Katce Konderlové, která se nás ujala ve chvíli, kdy už jsme byli v procesu, a přestože jsme se vůbec neznali, dokázala nám vytvořit natolik důvěrnou a intimní atmosféru, že jsem měla pocit, jako by to takto mělo být od začátku. Její služby doporučuji všemi deseti. Díky moc.
Nedávno jsem slyšela názor muže, že být u porodu je sice zajímavé, ale že je to ženská záležitost a chlapi tam podle něj nepatří.
Horal by s ním dřív možná souhlasil, ale zkus se ho zeptat teď a řekne ti pravý opak.
Díky kurzu hypnoporodu se z pozice “hlavně si nezapomeň svačinu” dostal do pozice ochránce a opory zdaleka ne jen morální. Věděl, co a jak chceme, a byl připraven se za nás rvát. Věděl, co uvidí, a chtěl u toho být. A i teď, když je to za námi, se k Justýnčinu zrození často vrací a je na nás hrdý. Je v tom totiž s námi na sto procent už od prvního okamžiku. A to se počítá.
Děkuju, můj milý.
Můžeš přečíst všechny knihy světa, mít tu nejlepší asistentku a ty nejpřívětivější podmínky, ale pokud budeš mít v hlavě blok, zablokuješ se celá. Jestli se bojíš bolesti, máš chorobný strach z komplikací nebo jsi přesvědčená o tom, že “jsi špatný porodní typ” a dítě na svět zkrátka nepřivedeš, tvoje tělo poslechne hlavu a ty budeš mít problém. Vyhledej pomoc, mluv s někým o svém strachu a cíleně a vědomě ho odbourej. Ze všeho nejvíc je to totiž o tvé hlavě. Pokud budeš přesvědčená, že porodíš koncem pánevním bez zásahu lékařů, tak porodíš.
A naopak – pokud to máš tak, že se ráda a s důvěrou vložíš do rukou odborníků, i to je naprosto v pořádku. Netlač se do ničeho, v čem by ti v hloubi duše nebylo příjemně. Všechny způsoby porodu jsou legitimní, pokud je ti v tom dobře. O to jde především. Protože pokud je dobře tobě, je velká šance, že bude dobře i miminku.
Sečteno a podtrženo, buď jsem neskutečný klikař, anebo to funguje. A pokud, stejně jako já, věříš, že štěstí přeje připraveným, zkus to taky.
Výsledek bude v ideálním případě pořád stejný – zdravé miminko ve tvé náruči – ale jak říká klasik, i cesta může být cíl.
Hodně štěstí!
P. S. Tenhle článek původně začínal slovy: „Je to přesně týden…“ Toliko k volnému času v mateřství 😀