Browsed by
Archiv pro štítek: miluju

Pivoňky

Pivoňky

Pivoňky. Linoryt, který jsem v červnu vyryla, v červenci natiskla, v srpnu dala mamce k narozeninám, v září si ho vyfotila a v říjnu postuju.

Ale co, lepší pozdě než nikdy, ne? 🙂

#longtermproject

Na porod tě nikdo nepřipraví. Nebo jo?

Na porod tě nikdo nepřipraví. Nebo jo?

Dva měsíce uběhly od chvíle, kdy jsem nad vodní hladinu vytáhla to malé měkké tělíčko a za nevěřícného “Panebože! Panebože!” se pokoušela vstřebat fakt, že mám dceru. Že jsem máma.

Co se na porodním sále dělo od té doby, si vybavuji jen matně, protože můj svět se v tu chvíli smrsknul jen na ty dvě nádherné oči, které v šeru hledaly můj pohled stejně lačně, jako malá pusinka zdroj mléka. Zrodila se láska, jakou jsem si do té doby jen stěží umělá představit.

Jsou to dva měsíce, co se nám v životě odehrál ten největší zázrak lidského bytí, a jsou to dva měsíce od chvíle, kdy jsem já prošla poslední fází transformace z dívky v ženu. Z dcery v matku.

Porod je přechodový rituál, tajemný a obávaný jako málokterý jiný. Definující a definitivní. Je nevyhnutelný, a přesto se na něj nemůžeš dostatečně připravit. Je jedno, kolik porodních příběhů vyslechneš, kolik příruček přečteš, kolik dobře míněných rad dostaneš. Jak bude probíhat právě ten tvůj, ví jen někdo tam nahoře, a možná ani on ne.

A přesto – co když máme moc ovlivnit to, jak se naše děti narodí? Co když nemusíme být jen pasivním “divákem” toho, jak je někdo cizí dostane z našeho těla na světlo?

Se vší pokorou a vděčností uznávám, že jsem zažila krásný porod. A neříkám to proto, že se chci pochlubit. Říkám to proto, že podobnou zkušenost přeji každé ženě, která se rozhodne přivést na svět nového člověka. Říkám to proto, že jestli ti to byť jen trochu pomůže zažít vlastní porod tak, abys na něj vzpomínala a láskou a něhou, má smysl o tom mluvit. 

Protože děsivými příběhy z porodních sálů se to kolem nás jen hemží a strach plodí další strach a ten zas další děsivé příběhy.

Tohle jsou ti, kdo mi pomohli projít do světa matek bez traumat a poranění na těle i na duši. Tohle jsou ti, komu patří můj nekonečný dík za to, že má Justýnka našlápnuto do života o něco lépe než většina z nás a našich rodičů. 

Jemné zrození a jejich kurz hypnoporodu

Jakkoli šíleně ten pojem zní a jakkoli to opravdu není pro každého, hypnoporodní techniky dokáží zázraky. Stojí na co největším uvolnění a procítění vlastního těla. Na následování neomylných instinktů, které nám ženám příroda zakódovala do DNA. Na důvěře, že naše tělo pracuje pro nás, ne proti nám. Jejich součástí jsou hluboké relaxace, odblokovávání strachu a afirmace, které na vědomé i podvědomé rovině pomáhají upevnit sebejistotu a navodit vnitřní klid. 

Díky kurzu hypnoporodu jsem získala odvahu převzít kontrolu nad tím, co se se mnou a mým dítětem děje a bude dít. Ujistila jsem se, že porod nemusí být příšerný zážitek, a to ani ten první. Získala jsem spoustu informací o fyziologii porodu, o standardních postupech českých porodnic i o tom, jak se k nim můžu a nemusím postavit. A taky jsem se díky afirmacím po dlouhém období nespavosti konečně pořádně vyspala. 🙂

Děkuji tedy společnosti Jemné zrození za to, že bojují za lepší porody pro nás a naše děti. A děkuji Gábi Švadlenkové, která s vášní a nadšením vedla náš kurz a která mi pouhý měsíc před porodem poskytla naprosto zásadní informaci o vaně v havířovské porodnici. Nebýt jí, všechno mohlo být jinak. Děkuji.

AniBall

O AniBallu jsem sice věděla od počátku, ale nepovažovala jsem ho za něco, co potřebuji. Vlastně jsem se tak trochu bála, že díky němu zjistím věci, které raději nechci vědět. A z části to byla pravda. Když nafoukneš balónek na rozměr průměrné dětské hlavičky, přejde tě smích. Ale po pár cvičeních (o moc víc jsem nestihla, protože jsem si ho pořídila až těsně před porodem) najednou zjistíš, že spíše než o velikost jde o techniku. A právě tu tě AniBall naučí. Respektive alespoň z části nastíní. A na porodním sále, jako když najdeš. Takže za mě ano. Děkuji. 

Porodnice Havířov a jejich porodní vana

Pár dní po porodu se mi Horal přiznal, že googlil (jeho oblíbená činnost) porody do vody a věděl o všech rizicích, která s sebou vana nese. Ano, prý existují.

Já je nehledala, stejně jako jsem nehledala rizika porodu na souši. Kdybych totiž měla jít rodit s myšlenkou na všechno špatné, co se může stát, nejspíš bych si radši ten obří pupek nechala už napořád. 

Namísto toho jsem do vany lezla s tím, že když mi v ní bude dobře, zůstanu, a když ne, vylezu. A nevylezla. Protože ta teplá voda v momentě, kdy už jsem se třásla vyčerpáním a císařský řez mi začínal připadat jako docela dobrý nápad, způsobila takovou úlevu a uvolnění, až se mi chtělo brečet blahem. A kromě silného analgetického účinku se dostavil taky účinek indukční, takže jsem si ve vodě dlouho nepobyla a malá byla do hodiny venku. Až si říkám, že kdybych si do vany vlezla už doma, mohla jsem si těch 25 hodin ušetřit. Třeba příště 🙂

Za sebe osobně porod do vody rozhodně doporučuji. Je hladší, méně bolestivý (si myslím) a máš ho mnohem víc ve vlastní režii. Pokud o to samozřejmě stojíš.

A co se týče porodnice – její přístup je naprosto zásadní, i když všude záleží především na konkrétních lidech. Havířov mě moc mile překvapil, přiznám se, že jsem na Ostravsku čekala spíše konzervativní přístup. A i když jsem byla teprve šestá, kdo vanu vyzkoušel, a logistika celého procesu ještě určitě zaslouží poladit, moc nám to pomohlo. A za to děkuji.

Naše porodní asistentky

Mít u porodu vlastní porodní asistentku mi dlouho připadalo jako zbytečný luxus. Teď mi to připadá jako luxusní nezbytnost. Porodní asistentka je přesně ten člověk, který tvé idylické představy postaví na zem, protože ví, jak to v praxi chodí. A je to taky člověk, který ohne systém, zatahá za ty správné nitky a udělá ti to celé co nejpříjemnější a nejsnesitelnější. Je totiž “na tvé straně”. Je to pravděpodobně jediný člověk, který si přečte tvůj porodní plán, a pokud máš velké štěstí, pomůže ti nakonec i s kojením.

Mé velké díky patří porodní asistentce Pavle Kasparkové, která nás měla k porodu doprovodit, ale trefili jsme se jí do jediného termínu, kdy nemohla.

A ještě větší díky patří Katce Konderlové, která se nás ujala ve chvíli, kdy už jsme byli v procesu, a přestože jsme se vůbec neznali, dokázala nám vytvořit natolik důvěrnou a intimní atmosféru, že jsem měla pocit, jako by to takto mělo být od začátku. Její služby doporučuji všemi deseti. Díky moc.

Horal

Výtah v porodnici – před

Nedávno jsem slyšela názor muže, že být u porodu je sice zajímavé, ale že je to ženská záležitost a chlapi tam podle něj nepatří.

Horal by s ním dřív možná souhlasil, ale zkus se ho zeptat teď a řekne ti pravý opak.

Díky kurzu hypnoporodu se z pozice “hlavně si nezapomeň svačinu” dostal do pozice ochránce a opory zdaleka ne jen morální. Věděl, co a jak chceme, a byl připraven se za nás rvát. Věděl, co uvidí, a chtěl u toho být. A i teď, když je to za námi, se k Justýnčinu zrození často vrací a je na nás hrdý. Je v tom totiž s námi na sto procent už od prvního okamžiku. A to se počítá.

Děkuju, můj milý.

Výtah v porodnici – po

Je to o hlavě 

Můžeš přečíst všechny knihy světa, mít tu nejlepší asistentku a ty nejpřívětivější podmínky, ale pokud budeš mít v hlavě blok, zablokuješ se celá. Jestli se bojíš bolesti, máš chorobný strach z komplikací nebo jsi přesvědčená o tom, že “jsi špatný porodní typ” a dítě na svět zkrátka nepřivedeš, tvoje tělo poslechne hlavu a ty budeš mít problém. Vyhledej pomoc, mluv s někým o svém strachu a cíleně a vědomě ho odbourej. Ze všeho nejvíc je to totiž o tvé hlavě. Pokud budeš přesvědčená, že porodíš koncem pánevním bez zásahu lékařů, tak porodíš. 

A naopak – pokud to máš tak, že se ráda a s důvěrou vložíš do rukou odborníků, i to je naprosto v pořádku. Netlač se do ničeho, v čem by ti v hloubi duše nebylo příjemně. Všechny způsoby porodu jsou legitimní, pokud je ti v tom dobře. O to jde především. Protože pokud je dobře tobě, je velká šance, že bude dobře i miminku.

Sečteno a podtrženo, buď jsem neskutečný klikař, anebo to funguje. A pokud, stejně jako já, věříš, že štěstí přeje připraveným, zkus to taky.

Výsledek bude v ideálním případě pořád stejný – zdravé miminko ve tvé náruči – ale jak říká klasik, i cesta může být cíl.

Hodně štěstí!

P. S. Tenhle článek původně začínal slovy: „Je to přesně týden…“ Toliko k volnému času v mateřství 😀

Jsem ezo-etno pošah?

Jsem ezo-etno pošah?

Cítím se být na pomezí.

Někde mezi “homo urbanus” a divoženkou, co běhá po louce bosky a trhá bylinky při měsíčku.

Vlastně mi všichni ti zkouření nemytí hippieci byli vždycky něčím sympatičtí. Ne teda úplně tou zkouřeností a nemytostí, ale svou touhou souznít s přírodou. Uctívat ji. Rozumět její moudrosti a chápat její absolutní nadvládu nad vším a všemi na téhle planetě. 

Jenže taky mám ráda dlouhé černé kabáty a hezké boty. Baví mě nosit rudou rtěnku a tu a tam si nechat narůst neprakticky, ale elegantně dlouhé nehty. Miluju kavárny a celou tu městskou „hipsta“ kulturu s jejími dizajnovými kelímky na kafe, nakouslými jablíčky a Instagramem. A běhat bosá po Třídě Míru a hrát si na jeskynní ženu uprostřed města mi pořád připadá spíš švihlé než „napojené“.

Takže…jde tyto dva světy vůbec skloubit?

Věřím – doufám – že ano. Že stačí to jen nehrotit. Dovolit si neškatulkovat druhé ani sebe. S čistým svědomím si z těch obložených mís, které nám život servíruje, vybrat to, s čím souzníme. Napříč kategoriemi. Protože…

„…to, co je nejživější a nejpravdivější, se děje vždy někde na pomezí, v nekonečně velkém pohraničí.“ /Olga Tokarczuková, Okamžik medvěda/

Ostatně, cítím, že v tom nejsem sama. Baví mě sledovat, jak se čím dál víc „hippie“ principů pro generaci Y stává běžnou praxí, nebo alespoň sílící tendencí. Opouštíme města, zbavujeme se věcí, čistíme lesy, pláže a své duše. A i když města neopouštíme, přestává nám být jedno, kde se bere naše jídlo a jestli je v naší ulici zeleň nebo jen betonová džungle.

Cítíš to taky tak? Možná si taky přeješ…

…bydlet zdravě:

  • žít blízko přírodě, bez hluku aut a (světelného) smogu
  • pořídit si nábytek z masivu raději než z lepenky
  • nebýt zahlcen harampádím, médii a elektronikou
  • nemít světlo na tlesknutí a automatický utírač zadku na záchodě

…léčit se:

  • následovat přírodní cykly a plout s nimi, ne proti nim
  • chodit bosky v trávě a v hezkých botách ve městě
  • namísto růžových pilulek a antibiotik pojídat organické jídlo a pít čistou vodu
  • a klidně si za to jídlo připlatit, hlavně když někomu bude stát za to ho pěstovat

…prožívat:

  • cenit si víc času než peněz
  • čichat ke květinám a naslouchat řece
  • zpívat s kytarou u ohně, ale taky chodit na výstavy a do divadla
  • dělat si líná rána a klidné večery s dobrým jídlem

…vypadat krásně a cítit se tak:

  • nosit šperky z minerálů (za které děkuji další “přírodní, ale s rozumem” ženě Kátě z pappeterie :))
  • používat přírodní kosmetiku bez chemických srágor (ale ať to voní, prosím!)
  • nenakupovat rychlou módu v řetězcích, ale ani beztvaré pytle v etno krámech
  • nosit len a vlnu, ale taky podpatky a sexy punčochy, když mám chuť

…tvořit život:

  • rodit víc tak, jak to budu cítit já, než jak to pana doktora učili za totáče
  • nosit to malé v šátku, kdykoli budeme oba chtít
  • mít jiný než batikovaný šátek 🙂

Takže ano. Moje polička s bylinkami, plátěné pytlíčky na nákupy a absolvovaný kurz hypnoporodu ze mě možná dělá trochu „ezo-etno pošahance“.

A ano, ti „praví“ příslušníci ezo-etno klanu by mě pro můj parfém od BVLGARI a iPhone (byť starý) nepochybně zavrhli coby plytkého konzumenta komerce.

Ale víš co? Takhle mě to baví. Takhle jsem to já. Trochu ode všeho, protřepat, nemíchat.

Jen si taky dej, takhle chutná svoboda.

Tak pís!

Jina

Praha

Praha

Tohle vyznání jsem napsala v dubnu před třemi lety, kdy jsem v Praze studovala, bydlela a užívala si každou minutu. Pořád platí.

Praha je prý hrozně drahá.

Tak nevím. Běhám tady v šatech za šedesát korun, v ruce kafe za pade a na očích sluneční brýle za tři pětky.
Mířím na místo, kde si dám polívku za třicet osm a kde mě nechají celé hodiny pracovat u moštu za dvacku.
Ten chodník, po kterém jdu, lemují tulipány s květy velkými jako dlaně a napučené šeříky slibují možná už pozítří provonět náměstí Míru úplně zadarmo.

Něco na tom bude…
Praha je mi hrozně drahá!

P. S. Jen fotku toho překrásného rozkvetlého náměstí bohužel nemám. Budeš si ho muset představit.

Teoreticky jsem skvělá matka

Teoreticky jsem skvělá matka

  1. Mám načteno.
  2. Vím, jak to chci.
  3. Miluju.

Je mi naprosto jasné, že první dva body se rozplynou jako pára nad hrncem, jen co se od teorie přesuneme k praxi. Chvílemi mě ta představa děsí, chvílemi mě láká.

Třetí bod bych označila za „mateřskou konstantu“, která bude už navždycky ovlivňovat výsledek všech rovnic, které nás čeká spočítat. Je to záchytný bod ve všem tom zmatku, který mě tu a tam zachvátí, světlo na konci tunelu pochybností a obav, kvůli kterým občas probdím celou noc. Protože…

…Tě miluju.

A to jsem Tě ještě ani neviděla. Miluju každý prstíček, každý Tvůj pohyb tam uvnitř, každý úder Tvého maličkého srdíčka. A nechápu, kde se ve mně tolik lásky bere.

Prosím, maličká, pamatuj si to, až budu jednou nepříčetná, že je z Tebe paličatý pubertální nezmar.

Pamatuj si to, až Ti budu připadat jako trapná, předpotopní konzerva, která Ti vůbec nerozumí, možná právě proto, že má načteno a ví, jak by to chtěla. Protože já to chci především tak, aby nám spolu bylo hezky. Vždycky a napořád. A jestli to znamená hodit kvůli tomu celou tu dokonale logickou teorii za hlavu, udělám to. Protože miluju. A to snad stačí.

Máma

Jiny stav

Jiny stav

Zdá se, že naše cesta se stačí úplně novým směrem. Cítím to v útrobách…

Těhotenství má úžasnou schopnost harmonizovat (nebo spíš hormonizovat?) tvůj život. Přiměje tě zastavit – když ničím jiným, tak tím, že se ti z ničeho nic třeba zatočí hlava a tělo ti řekne: „Ne, teď nebudeš vařit/pracovat/uklízet/cokoliv. Teď si lehneš a budeš odpočívat. Opravdu. OPRAVDU.“

A tak se zastavíš a jen tak jsi. Vlastně jste. Spolu.

A jak ti tak nad tím dmoucím se pupkem postupně dochází, že v tobě fakt roste nový člověk, najednou zjistíš, že zakořeňuješ. Že možná poprvé v životě víš, co se sebou, i když je ti samozřejmě jasné, že víš úplný prd. Ale i to prd je víc, než co jsi věděla kdy předtím. Rovnáš si priority a necháváš plout všechny pochybnosti o tom, jestli jsi na správném místě a kam směřuješ. Nahrazují je jiné pochyby, třeba jestli budeš dobrá máma, trpělivá a laskavá, i když se občas neumíš postarat ani sama o sebe, zato protivná umíš být za dva a trpělivost je spíš něco, o čem jsi četla, než že by ti to bylo vlastní.
Ale co, však on si tě ten prcek vycvičí…

A tak jsi na sebe konečně taky hodná, protože jestli tenhle důvod není dostatečně ultimátní, tak pak už nevím co. A jíš dobrý věci (a občas taky pěkný prasárny, žejo), piješ horkej čaj a čteš si, sníš a dojímáš se nad kdečím. Nejvíc nad ultrazvukem, kde na toho drobečka v sobě koukáš jako do akvárka, a vidíš na vlastní oči, že se hýbe, pomlaskává, že má pět prstíků a že už teď je prostě nejkrásnější na světě.

A bulíš.

Hodně a často, protože to, co se tu děje, tě přesahuje tak moc, až máš pocit, že je to vlastně zázrak. A víš co? Je to zázrak. Takový malý – a přitom obrovský – zázrak lidského života, o kterém se toho hodně namluví, ale který se prostě musí zažít…

Co vám přeju do roku 2019? Zpomalit

Co vám přeju do roku 2019? Zpomalit

A je to.

Můj rok 2018 byl tak výživný, že víc už to snad ani nešlo, a jak se tak rozhlížím okolo sebe, mám pocit, že nejsem jediná. Pro spoustu z nás znamenal období změn, štědrých nálezů i bolestných ztrát a především hlubokého sebepoznání. Ne vždycky příjemného, ale bezesporu cenného.

Jsem vděčná za všechno, co se loni stalo, ale bilancovat nebudu. Rok 2018 je uzavřená kapitola a jede se dál.

Sepsala jsem si pár novoročních „předsevzetí“, v uvozovkách proto, že stejně jako na minulosti, nechci lpět ani na budoucnosti. Na tom, že „odteď budu žít úplně jinak“. Nevěřím, že to funguje. Co ale chci, je být víc ve spojení. Se sebou, s druhými, s přírodou. Ne fanaticky, ale svobodně. A totéž bych přála i vám.

Naslouchat si, naladit se, hýčkat se.

Spíše než sebešikanující úkoly a omezení, která stejně stěží vydržíme déle než měsíc, jsem sepsala principy, které nám dovolí volně dýchat, nahlas se smát a klidně spát. Tady jsou:

  • Žít pomalu
  • Mít pomálu
  • Tvořit více než konzumovat
  • Hrát, zpívat a tančit (i když „to neumíme“)
  • Číst dobré knihy. Hodně
  • Být laskaví k sobě samým i navzájem
  • Následovat přírodní cykly
  • Nechávat víc bosých stop v hlíně
  • Nechávat co nejméně ekologických stop
  • Nakupovat méně a zodpovědněji
  • Říkat „ano“ výzvám
  • Říkat „ne“ bez výčitek svědomí
  • Neztrácet čas na sociálních sítích
  • Trávit chvíle s těmi, jež máme rádi
  • Vařit a jíst zdravěji, zeleněji a s požitkem
  • Pít vodu
  • Dýchat do břicha
  • Hodně spát
  • Hýbat se

Souzníte? Věřím, že alespoň v něčem ano.

Tak šťastný rok 2019!

Rok s horalem

Rok s horalem

Je to rok, co jsme spolu strávili krásný víkend ve Vídni. Tenkrát jsme ještě netušili, že nám tím začíná dlouhá a rozhodně pestrá pouť, která nás oba zavede na místa, kam bychom se jeden bez druhého nejspíš nikdy nepodívali.

Horal za ten rok vypil víc kávy než za celý svůj dosavadní život, já zase díky němu objevila kouzlo merino vlny. Vzala jsem ho za kulturou, on mě zavedl do té nejčistší přírody. Koupil mi krosnu, já ho oblékla do saka a hezkých bot. On už ví, kdo byl Olbram Zoubek, já zase, jak se na letadlových lodích dělá ze slané vody sladká. A oba si myslíme své o tom, k čemu nám taková informace bude. 😉

Rozhodně nejsme ze stejného těsta a občas je to na našem soužití znát. Ve výsledku jsme ale vzájemně obohatili své světy, rozšířili si obzory a našli (možná lehce masochistické) zalíbení ve vystupování z komfortní zóny.

Jedno takové nás (vlastně jen mě) brzy čeká… #waitforit

Pravý muž vám vynese mikropsa na Téryho chatu a nestydí se za to. 🙂