křupe jak tenký led
má neochvějná víra
že i letos přijde zima
posedět
vyprávět
do sněhu zachumlat svět
Tak jsem si to vygůglila. Říká se tomu environmentální žal nebo taky ekologická úzkost.
Ten neodbytný pocit, že je tady něco špatně, když nesněží ani na Vánoce, ani v lednu a dokonce ani v únoru.
A hlavně – ta depka, že s tím nemůžu vůbec nic udělat.
A to jsem si myslela, že zrovna já sníh k životu rozhodně nepotřebuju…
Tak kde se ten pocit bere?
Možná je to tím, že bych chtěla ukázat sníh Justýnce. Zažije ještě vůbec někdy bílé Vánoce?
Taky bych chtěla poznat, že přichází jaro, podle rozvodněných řek a tajících sněhuláků, a ne jen podle toho, že v cukrárně přibudou nové druhy zmrzliny.
Možná mě děsí, že nevím, co se stane s poli a sady, když je za celou zimu nikdo nepřikryje tlustou bílou duchnou, aby si pořádně odpočinuly.
A nebo už je jen tahle prapodivná, šedivá a ponurá zima trochu moc dlouhá.
Máš to taky tak? Taky cítíš tu podivnou bezmoc?
Tak dotěrnou, že málem zastíní i všechno to, co člověk má ve svých rukou. Třídění odpadu, nakupování v bezobalkách, používání přírodní kosmetiky a drogerie, vaření z bio potravin a oblékání se do pomalé módy.
Když to člověk takhle vyjmenuje, není toho málo. Nejsme tak bezmocní, jak si někdy připadáme. Jen na to nesmíme zapomínat.
Tak jo, jdu si dát meduňkový čaj a naplánovat s Horalem co nejdřív výlet do kopců. Tam prý toho bílého zázraku přece jen trochu je. To by v tom byl čert, aby mi nebylo líp. 🙂
Tak hezký zbytek „zimy“!
Jina
