Procházím
Archiv pro štítek: příroda

Nepál, část 10.: Gokyo Ri aneb Jak mě Horal dostal na vrchol

Nepál, část 10.: Gokyo Ri aneb Jak mě Horal dostal na vrchol

Jsme zhruba uprostřed treku, nadmořská výška se blíží k pěti tisícům a okolo nás se rozprostírá nejdřív jedno, pak druhé a nakonec i třetí horské jezero. To poslední leží na samotném úpatí Gokyo Ri, “kopečku”, který je cílem celé téhle bláznivé výpravy. Ano, říkám kopečku, protože v původním šerpském jazyce si taková pětitisícovka ještě nezaslouží označení hora, ale jen Ri, tedy kopec. Proč troškařit, když máte Everest, že? 😀

Když Horal plánoval trasu, nechápala jsem, jaký má smysl odklonit se z Everest Basecamp treku a šplhat na “nějakou no name horu, o které nikdy nikdo neslyšel”. Ta jezera mě přesvědčila. Možná i proto jsem maličko zklamaná, když jsou dvě ze tří slíbených azurových hladin uvězněny pod tlustou krustou ledu. Ovšem jen do chvíle, než mi led zazpívá. Asi takhle:

…není to kouzelné?

Na úpatí Gokyo Ri leží u jezera vesnička Gokyo. Tam se ubytováváme, večeříme (já popcorn a čaj, protože spolu s trasou graduje i moje výšková nemoc) a jdeme spát. V kontextu okolních ostře řezaných velikánů se plochá hnědá špička Gokyo Ri opravdu jeví trochu úsměvně, takže se raduju, že už nás zítra čeká jen tohle a navíc bez batohů, které necháme v Gokyu.

Ano, modří už tuší, raduju se předčasně.

Ráno vyrážíme do krásného počasí, plní ideálu a vybaveni vesměs jen foťáky, vodou a jedním párem hůlek. Tohle přece bude pohoda.

Že to tak úplně pohoda nebude, zjišťuju asi po první desítce nastoupaných metrů. Nevím. Možná se nasčítalo všechno to nevyspání a nejedení posledních dnů, možná už je výška nad 5000 m.n.m. na můj organismus prostě moc, anebo mě tam nahoře nějaký himálajský Krakonoš fakt hodně nechtěl.

Každopádně jsem úplně K.O., zastavuju co pět kroků, opírám se čelem o hůlky, lapám po dechu a fakt, ale fakt mě to nebaví.

Horal navrhuje sejít zpátky do vesnice a zkusit to znovu zítra, až se lépe aklimatizuju. Koukám dolů na ty domečky, které jsou lákavě (a zároveň depresivně) blízko, pak nahoru na ten nekonečný krpál (ne, z tohohle úhlu už tak neškodně nevypadá), a usuzuji, že jestli teď slezu, tam nahoru mě už nikdy nikdo nedostane.

A tak pokračujeme.

Trvá to hodiny, předbíhají nás asi tak úplně všichni a hlavně se nám za zády začínají kupit mraky a valit se nám přes hlavu směrem k vrcholu. Jestli se tam brzy nedoškrábeme, z výhledu na osmitisícovky budeme mít prd.

Naštěstí se mi dělá líp. Jak se Gokyo vzdaluje a tělo si zvyká na ten nářez, vrací se mi elán i humor. A hlavně – já se sem zítra kvůli fotce prostě nevracím!

A tak předbíháme mlhu (haha) a povzbuzováni těmi, kdo už cupitají zpátky, se nahoru nakonec přece jen dohrabem.

A panebože TOHLE je fakt síla.

Otáčíme se kolem své osy a jsme úplně uhranutí tou nádhernou. Himálajský masiv se kolem nás rozprostírá v celé své kráse a z oparu v dálce se vynořuje fotogenický Amadablam a taky osmitosícovky Lhotse, Cho Oyu, Makalu i samotný Mount Everest.

V ostrém větru se třepotají tisíce barevných vlaječek a s absolutním požitkem v něm plachtí ptáci.

Úplně cítím, jak je na mě Horal pyšný a hlavně jak je tu šťastný. Jako by se konečně zase jednou vrátil domů.

A tak hopsáme po kamenech, vymýšlíme, co a jak vyfotit, a když už je skoro po všem a my se celí promrzlí chystáme na sestup, Horal to udělá.

Kleká si na koleno a fakt to udělá.

Požádá mě o ruku!

Vytahuje při tom nepálský pytlíček a z něj nepálský prstýnek, který vypadá trochu jako hračka z pouti. Ten pravý totiž v tom shonu zapomněl v Pardubicích. A celý je to tak roztomilý a dojemný a kýčovitý s těmi neuvěřitelnými kulisami, že se strašně směju a říkám ano.

A pak běžíme dolů (tedy, nakolik se po tom příkrém kamenitém svahu běžet dá) a já už teď vím, že se zase pár dní nevyspím, protože se mi hlavou honí asi milion nápadů, jaký si ten náš velký den uděláme.

Rok a den uběhl, a my ještě z mnoha důvodů svoji nejsme. Že jsme ale náš vztah posunuli někam dál, o tom není pochyb. Tím spíš, že zatímco tohle píšu, kope mě ta naše malá Horalka (nebo Kavárenská povalečka po mamince?) do vnitřností a už se těší ven.

A Gokyo Ri? Na to se nejspíš ještě párkrát vrátíme. Oslavit nějaké hezké kulaté výročí a jednou prý taky rozprášit Horalův popel. Ale na to všechno je ještě spousta času.

Teď vzhůru k novým výzvám, po nových stezkách.

Čau!

Co vám přeju do roku 2019? Zpomalit

Co vám přeju do roku 2019? Zpomalit

A je to.

Můj rok 2018 byl tak výživný, že víc už to snad ani nešlo, a jak se tak rozhlížím okolo sebe, mám pocit, že nejsem jediná. Pro spoustu z nás znamenal období změn, štědrých nálezů i bolestných ztrát a především hlubokého sebepoznání. Ne vždycky příjemného, ale bezesporu cenného.

Jsem vděčná za všechno, co se loni stalo, ale bilancovat nebudu. Rok 2018 je uzavřená kapitola a jede se dál.

Sepsala jsem si pár novoročních „předsevzetí“, v uvozovkách proto, že stejně jako na minulosti, nechci lpět ani na budoucnosti. Na tom, že „odteď budu žít úplně jinak“. Nevěřím, že to funguje. Co ale chci, je být víc ve spojení. Se sebou, s druhými, s přírodou. Ne fanaticky, ale svobodně. A totéž bych přála i vám.

Naslouchat si, naladit se, hýčkat se.

Spíše než sebešikanující úkoly a omezení, která stejně stěží vydržíme déle než měsíc, jsem sepsala principy, které nám dovolí volně dýchat, nahlas se smát a klidně spát. Tady jsou:

  • Žít pomalu
  • Mít pomálu
  • Tvořit více než konzumovat
  • Hrát, zpívat a tančit (i když „to neumíme“)
  • Číst dobré knihy. Hodně
  • Být laskaví k sobě samým i navzájem
  • Následovat přírodní cykly
  • Nechávat víc bosých stop v hlíně
  • Nechávat co nejméně ekologických stop
  • Nakupovat méně a zodpovědněji
  • Říkat „ano“ výzvám
  • Říkat „ne“ bez výčitek svědomí
  • Neztrácet čas na sociálních sítích
  • Trávit chvíle s těmi, jež máme rádi
  • Vařit a jíst zdravěji, zeleněji a s požitkem
  • Pít vodu
  • Dýchat do břicha
  • Hodně spát
  • Hýbat se

Souzníte? Věřím, že alespoň v něčem ano.

Tak šťastný rok 2019!

Nepál, část 7.: Namche Bazaar, hipsterský ráj uprostřed Himálaje

Nepál, část 7.: Namche Bazaar, hipsterský ráj uprostřed Himálaje

„To sis nemyslela, že si ve třech a půl tisících dáš kafe a dortík v hipsta kavárně, co?“

směje se mi Horal, když sleduje můj blažený úsměv nad hrnkem čerstvě pražené filtrované kávy z nepálské pražírny.

To fakt nemyslela…

Po place běhá krásná nepálská servírka, která roznáší avokádové sendviče, zatímco barista za kávovarem maluje srdíčka do cappuccina. V pozadí hraje Perfect od Eda Sheerena, kterou tady v Nepálu slýcháme častěji než doma, a my mezitím nabíjíme telefony a posíláme zprávy domů. Ne holubí poštou ani morseovkou, ale po internetu! Elektřina a Wifi jsou tady výjimečně zdarma, takže spojení kvůli přetížení každou chvíli vypadává, ale k ujištění příbuzenstva, že jsme (ještě) naživu, to stačí.

Namche Bizár

Pravda je taková, že ani Horal nevěděl, co nás v Namche Bazaar čeká. A to tu byl před pouhými čtyřmi lety. Od té doby tady prý přibyla hromada podniků evropského typu. Jsou tu irské bary s kulečníkem, butiky, kavárny, cukrárny i barber shop. Trochu takový nepálský Špindl. Až na to, že se tu navíc ulicemi procházejí krávy, které u obchodů kradou a požírají papírové krabice.

Nebudu lhát, autenticita a nepálská kultura tady (podobně jako v Káthmándú) vzala za své. Naštěstí mnozí místní stále žijí po staru a v lodžích si mimo burger pořád dáte i tradiční Dal Bhat. Po pravdě, i kdyby tu člověk chtěl pořádně „prasit“, brzy zjistí, že je mu z těch smažených nudlí, čínských polévek a masa neznámého stáří akorát špatně. U Dal Bhatu máte jistotu, že je denně čerstvý a suroviny většinou pocházejí z domácích zdrojů. Jedí ho ti, kdo vědí.

A co děti? Mají si kde hrát?

Do místní školy odnášíme pastelky a omalovánky, které jsme přivezli, a pak sledujeme každodenní rituál před začátkem výuky. Ten se naštěstí nijak nepoevropštil.

Děti si na dvoře hrají s míčem a dosyta se vykřičí, aniž by je někdo usměrňoval. Pak se na pokyn učitelů rozmístí po dvoře a společně za zvuku bubnů zpívají, tančí a modlí se.

Když „zvoní“ na výuku, jsou vyřáděné, protažené, nadýchané čerstvého vzduchu a nepochybně mnohem soustředěnější, než žáci u nás, kteří sotva rozlepí oči, nacpou se něčím sladkým k snídani, nechají se do školy odvézt a tam zasednou do lavic připravení k několikahodinové pasivitě. Tělocvik je v tomto kontextu spíš výsměch.

Dojímám se nad Nepálčaty a slibuji si, že své děti nenechám promarnit dětství vsedě u počítače, a nedovolím, aby si už od mala huntovaly zdraví průmyslově zpracovanými produkty plnými cukru. Prostě klasická naivní představa bezdětné ženy…

V den, kdy plánujeme opustit Namche, se po dvou dnech ošklivého počasí probouzíme do slunečného dne.

Nad výhledem z okna ztrácím řeč. Neměla jsem tušení, co přede mnou mračna schovávají.

Když pak obcházíme horu, v jejímž svahu se Namche Bazaar rozkládá, vyjevuje se mi čím dál větší kus masivu, který byl dosud v jejím zákrytu. Každých pár kroků zastavuji a nemůžu se dosyta nabažit těmi dokonalými, majestátními, ostře řezanými vrcholky v dálce.

Tyto kulisy nás od této chvíle doprovázejí až do konce a já se během cesty nejednou přistihnu při myšlence, že mi budou doma v placatých Pardubicích neskutečně chybět. A taky že jo.

Nepál, část 6.: Himálaj a Tatry? Žádný rozdíl

Nepál, část 6.: Himálaj a Tatry? Žádný rozdíl

Když jsem před odjezdem někomu řekla, že jedu do Himálaje, v některých očích jsem viděla obdiv, v některých závist a ve valné většině soucit.
„Co bude tahle holka dělat v místě, kde si i ti nejotrlejší muži vzpomenou na maminčinu hřejivou a bezpečnou náruč?“
Minimálně já se přesně takhle ptala…

O to větší je moje překvapení, když opouštíme letiště v Lukle a vydáváme se vstříc první etapě našeho výstupu. Tak zaprvé:

„Jak to, že je to pořád z kopce?“
„Neboj, do kopce se ještě nachodíš…“
„No právě! Čím níž sestoupíme, tím výš pak budeme muset vylézt!“

Jo, ráda jsem na túrách efektivní.

Ten den jsme toho opravdu víc naklesali, než nastoupali. V tu chvíli jsem ještě netušila, že cestou zpět tuto trasu téměř poběžíme v závěsu za místním guidským veteránem, který svého času doprovodil tři výpravy na Everest, a i teď v důchodu a v žabkách má pořádnou páru.
Doběhnout letadlo v Lukle považuju doteď za náš největší nepálský výkon. Vlastně asi největší výkon ever.

Nepálské děti mluví anglicky lépe než my

Prozatím mi ale tahle cesta připadá spíš jako mírumilovná procházka Podyjím.
Pochvaluju si svou 10kilovou krosnu, která se mi navzdory očekávání zdá neškodně lehká, a svižně cupitám po kamenité cestičce.
Horal, nemocný z Kathmandu, se sotva vleče, takže mám o to víc času žasnout nad sytě zelenou záplavou, kam oko dohlédne.

Rododendrony, které tady dorůstají desítek metrů, jsou v rozpuku a slibují nám cestou zpátky zažít dechberoucí podívanou.

Míjíme buddhistické mohyly z kamenů posetých náboženskými texty, kolem kterých se chodí zásadně zleva, i když to znamená jít kvůli tomu delší, ale o to horší cestou. Místním to za to stojí a my následujeme jejich příklad. Člověk si nechce hned ze startu pokazit karmu, žejo.

Když dorážíme do Ghatu, první vesničky na trase, kterou většina trekerů s pohrdáním míjí, Horal zhodnocuje, že má pro dnešek dost. Je zesláblý, zmáčený studeným potem a v mrtvolně bledé tváři má temné kruhy pod očima. A právě tehdy se setkáváme s Wang-chukem, tím bláznivým šerpským penzistou, který nás cestou zpět tak ztrhá (ale ano – také nás dostane do nejbližšího letu, takže všechna čest!). Ubytováváme se v jeho útulné a (ve srovnáním s následujícími) poměrně luxusní lodgi (asi nejvýstižnější české označení je…penzion? Nejspíš.) a večeříme s ním a s jeho ženou Dal Bhat přímo u jejich rodinného krbu. To se moc turistům nepoštěstí.

V Ghatu zůstáváme příští dva dny, během nichž Horal znovu nabírá síly.

To místo si mě tak bezostyšně podmanilo, že nebýt to teprve začátek výpravy a nebýt ta výprava celkem drahá sranda, řekla bych, že dál už ani nemusím.
Díky tomu, že má tahle vesnička tak „blbou“ polohu (čti – příliš blízko Lukle, než aby tam kromě marodů a lenochů někdo zastavoval), si zachovala nádherně autentickou tvář. Daleko častěji než turistu tu potkáte hloučky nepálských dětí s perfektní angličtinou nebo honce, kteří za mohutného halekání a zvuku zvonků vedou dlouhé štrůdly dobytka s nákladem zásob nahoru a dolů svažitými uličkami.
Okolo kamenných domků roste na malých políčkách zelenina v neorganizovaných chumlech (namísto typických českých řádků) a je od pohledu tak svěží a bio (hnojená jačím trusem), že máte chuť jen tak si utrhnout a křoupat. Lidé tu pěstují mangold, květák, brambory, luštěniny a kořenovou zeleninu, zkrátka všechno, co v Evropě roste u nás a severněji.
Krom toho chovají maličké krávy, které pořád vypadají jako telátka, a jejich telátka, která jsou naprosto k zulíbání.

Buddhisté mají dobytek výhradně na mléko, protože jim jejich víra nedovoluje zabít zvíře. Trochu alibisticky si ale kupují maso od hinduistů, protože když si ho koupí jen kousek, pak to zvíře nezemřelo výhradně kvůli nim, a to je prý cajk. Tak nevím…

Kousek za vesnicí teče zpěněná řeka, která tudy vede vodu z ledovců. Je modrá jako králíček Azurit a nad ní se houpe první z mnoha vratkých řetězových mostů, které během cesty zdoláme. Na protějším břehu stojí modlitební místo s posvátnými texty vytesanými do kamenů nepálským krasopisem a níž u vody pak rozlehlé lány petrklíčů.

Horal mluvil mockrát o tom, že by v Nepálu mohl žít. Tady to poprvé napadá i mě.

Když opouštíme Ghat, Horal už se nemůže dočkat, a mně je to skoro líto.

V průběhu cesty si uvědomuju dvě věci. Jednak, že tu nejsou vůbec žádné dopravní prostředky, které by neměly nohy. A jednak, že ty nohy dost často patří mladým klukům, kteří místo na střední chodí nahoru a dolů po kopcích s nákladem větším, než jsou oni sami, a v zatáčce si ještě stihnou uhladit patku a střihnout si selfíčko na Facebook. Svět je zvrácené místo…

Následující dva dny mě nechávají usnout na vavřínech. Náročnost tras se zvyšuje (ano, už jdeme i do kopce), ale úseky jsou vcelku krátké, takže máme dost času se dobře najíst a vyspat. Vejškovka žádná, sníh žádný. Výhledy krásné, ale vlastně nic, co bych ještě neviděla. Mimo zástupy dobytka a ty houpavé mosty taková normální výprava do Tater nebo Alp.
Takhle nějak to taky píšu kamarádce, když se pět dní po přistání v Lukle dostáváme do Namche Bazar, největšího obchodního uzlu v údolí Everestu.
Co má teprve přijít a rychle mě vyvést z omylu, mi zatím zůstává skryto.

Nepál, část 2.: Proč jsem probůh nezůstala doma?

Nepál, část 2.: Proč jsem probůh nezůstala doma?

Já a moje tělo jsme si od dětství moc nerozuměli. Spíše jsme se tak nějak tolerovali, než že bychom žili v symbióze. Skoro jako by se moje mysl vznášela v oblacích (což, pravda, občas dělá dodnes) a tělo si ji drželo na nitce jako héliový balónek.
A tak jsem celé ty roky přihlížela tomu, jak má neohrabaná schránka neumí vylézt z dětské postýlky, ustavičně padá a do něčeho naráží, neunese svou první školní aktovku, neumí chytit míč a protrpí každou hodinu tělocviku až do maturity. Vlastně kecám, ping-pong mě bavil. Když se zrovna nehrálo na body.
Je fér podotknout, že rodiče nás ke sportu vedli od malička, ale zatímco sestra se chytla hned, já… no, škoda mluvit. 😀

Po dvacítce se ale karta začala pomalu obracet a já s mým tělem jsme postupně nacházeli společnou řeč.
Začala jsem běhat, cvičit jógu a obecně svým svalům a šlachám trochu víc důvěřovat (čti chytat letící předměty, místo abych si kryla hlavu). Sice jsem v té době už několik let prakticky nevytáhla paty z města, ale chodila jsem pěšky, kam to šlo, takže jsem denně zmákla pěkných pár kiláčků.
Když jsem pak potkala Horala, začali jsme spolu vyrážet do přírody. Tůry získaly úplně nový rozměr, snad poprvé jsem se cítila lehká a jistá, když jsme v horách popobíhali a přeskakovali kořeny stromů. Všudypřítomná zeleň, voňavý vzduch a ticho, to všechno na mě působilo nejdřív jako balzám a později jako droga. Chtěla jsem víc a víc.
A tak se stalo, že když obrysy Nepálu začaly získávat konkrétnější podobu, šla jsem do toho.

Přes obavu, zda to fyzicky zvládnu, zda se tam s Horalem navzájem nezabijem a zda bych tu spoustu peněz, které jsme utratili za letenky a vybavení, nedokázala využít lépe.

Trochu vám tu zaspoiluju konec: Nedokázala. Všechny ty nové zkušenosti, smyslové prožitky, fyzické i duchovní naplnění a v mnoha ohledech také prozření, které Nepál nabízí, jsou totiž k nezaplacení ❤
Ale o tom zase příště.

Bavlník

Bavlník

Obklopujeme se bavlnou prakticky nepřetržitě, a přece o ní víme tak málo.
Spousta lidí ani netuší, jak půvabná je rostlina, ze které se naše šaty vyrábí. A většina z nás nechce slyšet o tom, jakou ekologickou stopu produkce bavlny zanechává.
O tom někdy příště, pro teď jen ta měkká bílá něha…

Bavlna