Bytová kavárna aneb PF 2020

Bytová kavárna aneb PF 2020

Zatímco loni jsem si namísto předsevzetí přála „jen“ zpomalit, vyčistit si hlavu a soustředit se na to podstatné v životě, letošní plán je o poznání konkrétnější.

Mé milé pardubické baristky prominou, ale tento rok chci být víc doma. Mazlit se s Justýnkou a Horalem, hýčkat si náš rodinný prostor, ladit si ho sezónní výzdobou a provonět ho domácím jídlem, bábovkou a dobrou kávou.

A pak si sem pozvat své blízké duše a uvítat je ve své Bytové kavárně – v bytě, který zdaleka není dokonalý (dokonce je tak nedokonalý, jak jen může starý pronajatý byt být), ale odráží naše duše. Protože tenhle pocit jsem dlouho nezažila a moc mi chybí.

Zatím se mi to daří a za ty první dva týdny roku 2020 jsem přivítala víc návštěv než za celý minulý rok. Tak se stav na kafe. 🙂

A šťastný nový rok!

Jina

Udržitelné Vánoce: Tipy na dárky z domácích zdrojů

Udržitelné Vánoce: Tipy na dárky z domácích zdrojů

Původně měl tohle být článek s tipy na ekologické a minimalistické dárky, ale vzhledem k tomu, že mám opět skluz s jeho vydáním a Vánoce se nezadržitelně blíží, stal se z něj spíše článek s last minute dárky. A to, že jsou navíc často eko, domácí, bezodpadové a nízkonákladové, to už je spíš takový bonus.

  • Vlastnoručně namíchaný bylinkový čaj
  • Ořechy v medu
  • Domácí bylinkové pesto
  • Voňavé mýdlo (domácí nebo od drobných českých výrobců)
  • Směs koření na svařák
  • Domácí granola
  • Sušené ovoce nebo marmeláda
  • Sklenice pickles
  • Levandulové pytlíčky
  • Směs na muffiny (esteticky navrstvená ve sklenici)
  • Pokojová rostlinka (namnožená z tvé vlastní)
  • Dóza domácích perníčků
  • Kvalitní kafe nebo čaj
  • Ručně vyrobený zápisník ze zbytkového papíru
  • Bylinková sůl (do jídla nebo do koupele)
  • Svíčky z včelího vosku nebo sóji
  • Sáčky na ovoce a zeleninu ušité ze staré záclony
  • Vlastnoručně namalovaný obraz
  • Vstupenky do divadla/na koncert
  • Poukázka do kavárny nebo knihkupectví
  • Vlastnoručně nakreslené omalovánky
  • Poukázka na společně strávený čas dle výběru obdarovaného
  • Poukázka na konkrétní služby – vaření, hlídání dětí, úklid a jiné 😉

Dáváš svým blízkým podobné dárky? A jak řešíš dárky na poslední chvíli?

Tak šťastné a veselé ❤️

Jina

Óda na spánek

Óda na spánek

Ó, spánku
mocný spánku 
ty vskutku umíš velké věci

Činíš děti spokojenějšími
matky krásnějšími
počasí slunečnějším
plíny voňavějšími
dětský pláč méně srdcervoucím
pošťáky dochvilnějšími
hluk za oknem méně hlasitým
dobře míněné rady snesitelnějšími
hromadu prádla menší 
sousedy milejšími
kávu lahodnější
a cukr zbytečnějším

Ó, spánku 
mocný spánku 
ty děláš život lepším
než nejlepší instagramový filtr.
Pivoňky

Pivoňky

Pivoňky. Linoryt, který jsem v červnu vyryla, v červenci natiskla, v srpnu dala mamce k narozeninám, v září si ho vyfotila a v říjnu postuju.

Ale co, lepší pozdě než nikdy, ne? 🙂

#longtermproject

Na porod tě nikdo nepřipraví. Nebo jo?

Na porod tě nikdo nepřipraví. Nebo jo?

Dva měsíce uběhly od chvíle, kdy jsem nad vodní hladinu vytáhla to malé měkké tělíčko a za nevěřícného “Panebože! Panebože!” se pokoušela vstřebat fakt, že mám dceru. Že jsem máma.

Co se na porodním sále dělo od té doby, si vybavuji jen matně, protože můj svět se v tu chvíli smrsknul jen na ty dvě nádherné oči, které v šeru hledaly můj pohled stejně lačně, jako malá pusinka zdroj mléka. Zrodila se láska, jakou jsem si do té doby jen stěží umělá představit.

Jsou to dva měsíce, co se nám v životě odehrál ten největší zázrak lidského bytí, a jsou to dva měsíce od chvíle, kdy jsem já prošla poslední fází transformace z dívky v ženu. Z dcery v matku.

Porod je přechodový rituál, tajemný a obávaný jako málokterý jiný. Definující a definitivní. Je nevyhnutelný, a přesto se na něj nemůžeš dostatečně připravit. Je jedno, kolik porodních příběhů vyslechneš, kolik příruček přečteš, kolik dobře míněných rad dostaneš. Jak bude probíhat právě ten tvůj, ví jen někdo tam nahoře, a možná ani on ne.

A přesto – co když máme moc ovlivnit to, jak se naše děti narodí? Co když nemusíme být jen pasivním “divákem” toho, jak je někdo cizí dostane z našeho těla na světlo?

Se vší pokorou a vděčností uznávám, že jsem zažila krásný porod. A neříkám to proto, že se chci pochlubit. Říkám to proto, že podobnou zkušenost přeji každé ženě, která se rozhodne přivést na svět nového člověka. Říkám to proto, že jestli ti to byť jen trochu pomůže zažít vlastní porod tak, abys na něj vzpomínala a láskou a něhou, má smysl o tom mluvit. 

Protože děsivými příběhy z porodních sálů se to kolem nás jen hemží a strach plodí další strach a ten zas další děsivé příběhy.

Tohle jsou ti, kdo mi pomohli projít do světa matek bez traumat a poranění na těle i na duši. Tohle jsou ti, komu patří můj nekonečný dík za to, že má Justýnka našlápnuto do života o něco lépe než většina z nás a našich rodičů. 

Jemné zrození a jejich kurz hypnoporodu

Jakkoli šíleně ten pojem zní a jakkoli to opravdu není pro každého, hypnoporodní techniky dokáží zázraky. Stojí na co největším uvolnění a procítění vlastního těla. Na následování neomylných instinktů, které nám ženám příroda zakódovala do DNA. Na důvěře, že naše tělo pracuje pro nás, ne proti nám. Jejich součástí jsou hluboké relaxace, odblokovávání strachu a afirmace, které na vědomé i podvědomé rovině pomáhají upevnit sebejistotu a navodit vnitřní klid. 

Díky kurzu hypnoporodu jsem získala odvahu převzít kontrolu nad tím, co se se mnou a mým dítětem děje a bude dít. Ujistila jsem se, že porod nemusí být příšerný zážitek, a to ani ten první. Získala jsem spoustu informací o fyziologii porodu, o standardních postupech českých porodnic i o tom, jak se k nim můžu a nemusím postavit. A taky jsem se díky afirmacím po dlouhém období nespavosti konečně pořádně vyspala. 🙂

Děkuji tedy společnosti Jemné zrození za to, že bojují za lepší porody pro nás a naše děti. A děkuji Gábi Švadlenkové, která s vášní a nadšením vedla náš kurz a která mi pouhý měsíc před porodem poskytla naprosto zásadní informaci o vaně v havířovské porodnici. Nebýt jí, všechno mohlo být jinak. Děkuji.

AniBall

O AniBallu jsem sice věděla od počátku, ale nepovažovala jsem ho za něco, co potřebuji. Vlastně jsem se tak trochu bála, že díky němu zjistím věci, které raději nechci vědět. A z části to byla pravda. Když nafoukneš balónek na rozměr průměrné dětské hlavičky, přejde tě smích. Ale po pár cvičeních (o moc víc jsem nestihla, protože jsem si ho pořídila až těsně před porodem) najednou zjistíš, že spíše než o velikost jde o techniku. A právě tu tě AniBall naučí. Respektive alespoň z části nastíní. A na porodním sále, jako když najdeš. Takže za mě ano. Děkuji. 

Porodnice Havířov a jejich porodní vana

Pár dní po porodu se mi Horal přiznal, že googlil (jeho oblíbená činnost) porody do vody a věděl o všech rizicích, která s sebou vana nese. Ano, prý existují.

Já je nehledala, stejně jako jsem nehledala rizika porodu na souši. Kdybych totiž měla jít rodit s myšlenkou na všechno špatné, co se může stát, nejspíš bych si radši ten obří pupek nechala už napořád. 

Namísto toho jsem do vany lezla s tím, že když mi v ní bude dobře, zůstanu, a když ne, vylezu. A nevylezla. Protože ta teplá voda v momentě, kdy už jsem se třásla vyčerpáním a císařský řez mi začínal připadat jako docela dobrý nápad, způsobila takovou úlevu a uvolnění, až se mi chtělo brečet blahem. A kromě silného analgetického účinku se dostavil taky účinek indukční, takže jsem si ve vodě dlouho nepobyla a malá byla do hodiny venku. Až si říkám, že kdybych si do vany vlezla už doma, mohla jsem si těch 25 hodin ušetřit. Třeba příště 🙂

Za sebe osobně porod do vody rozhodně doporučuji. Je hladší, méně bolestivý (si myslím) a máš ho mnohem víc ve vlastní režii. Pokud o to samozřejmě stojíš.

A co se týče porodnice – její přístup je naprosto zásadní, i když všude záleží především na konkrétních lidech. Havířov mě moc mile překvapil, přiznám se, že jsem na Ostravsku čekala spíše konzervativní přístup. A i když jsem byla teprve šestá, kdo vanu vyzkoušel, a logistika celého procesu ještě určitě zaslouží poladit, moc nám to pomohlo. A za to děkuji.

Naše porodní asistentky

Mít u porodu vlastní porodní asistentku mi dlouho připadalo jako zbytečný luxus. Teď mi to připadá jako luxusní nezbytnost. Porodní asistentka je přesně ten člověk, který tvé idylické představy postaví na zem, protože ví, jak to v praxi chodí. A je to taky člověk, který ohne systém, zatahá za ty správné nitky a udělá ti to celé co nejpříjemnější a nejsnesitelnější. Je totiž “na tvé straně”. Je to pravděpodobně jediný člověk, který si přečte tvůj porodní plán, a pokud máš velké štěstí, pomůže ti nakonec i s kojením.

Mé velké díky patří porodní asistentce Pavle Kasparkové, která nás měla k porodu doprovodit, ale trefili jsme se jí do jediného termínu, kdy nemohla.

A ještě větší díky patří Katce Konderlové, která se nás ujala ve chvíli, kdy už jsme byli v procesu, a přestože jsme se vůbec neznali, dokázala nám vytvořit natolik důvěrnou a intimní atmosféru, že jsem měla pocit, jako by to takto mělo být od začátku. Její služby doporučuji všemi deseti. Díky moc.

Horal

Výtah v porodnici – před

Nedávno jsem slyšela názor muže, že být u porodu je sice zajímavé, ale že je to ženská záležitost a chlapi tam podle něj nepatří.

Horal by s ním dřív možná souhlasil, ale zkus se ho zeptat teď a řekne ti pravý opak.

Díky kurzu hypnoporodu se z pozice “hlavně si nezapomeň svačinu” dostal do pozice ochránce a opory zdaleka ne jen morální. Věděl, co a jak chceme, a byl připraven se za nás rvát. Věděl, co uvidí, a chtěl u toho být. A i teď, když je to za námi, se k Justýnčinu zrození často vrací a je na nás hrdý. Je v tom totiž s námi na sto procent už od prvního okamžiku. A to se počítá.

Děkuju, můj milý.

Výtah v porodnici – po

Je to o hlavě 

Můžeš přečíst všechny knihy světa, mít tu nejlepší asistentku a ty nejpřívětivější podmínky, ale pokud budeš mít v hlavě blok, zablokuješ se celá. Jestli se bojíš bolesti, máš chorobný strach z komplikací nebo jsi přesvědčená o tom, že “jsi špatný porodní typ” a dítě na svět zkrátka nepřivedeš, tvoje tělo poslechne hlavu a ty budeš mít problém. Vyhledej pomoc, mluv s někým o svém strachu a cíleně a vědomě ho odbourej. Ze všeho nejvíc je to totiž o tvé hlavě. Pokud budeš přesvědčená, že porodíš koncem pánevním bez zásahu lékařů, tak porodíš. 

A naopak – pokud to máš tak, že se ráda a s důvěrou vložíš do rukou odborníků, i to je naprosto v pořádku. Netlač se do ničeho, v čem by ti v hloubi duše nebylo příjemně. Všechny způsoby porodu jsou legitimní, pokud je ti v tom dobře. O to jde především. Protože pokud je dobře tobě, je velká šance, že bude dobře i miminku.

Sečteno a podtrženo, buď jsem neskutečný klikař, anebo to funguje. A pokud, stejně jako já, věříš, že štěstí přeje připraveným, zkus to taky.

Výsledek bude v ideálním případě pořád stejný – zdravé miminko ve tvé náruči – ale jak říká klasik, i cesta může být cíl.

Hodně štěstí!

P. S. Tenhle článek původně začínal slovy: „Je to přesně týden…“ Toliko k volnému času v mateřství 😀

Jsem ezo-etno pošah?

Jsem ezo-etno pošah?

Cítím se být na pomezí.

Někde mezi “homo urbanus” a divoženkou, co běhá po louce bosky a trhá bylinky při měsíčku.

Vlastně mi všichni ti zkouření nemytí hippieci byli vždycky něčím sympatičtí. Ne teda úplně tou zkouřeností a nemytostí, ale svou touhou souznít s přírodou. Uctívat ji. Rozumět její moudrosti a chápat její absolutní nadvládu nad vším a všemi na téhle planetě. 

Jenže taky mám ráda dlouhé černé kabáty a hezké boty. Baví mě nosit rudou rtěnku a tu a tam si nechat narůst neprakticky, ale elegantně dlouhé nehty. Miluju kavárny a celou tu městskou „hipsta“ kulturu s jejími dizajnovými kelímky na kafe, nakouslými jablíčky a Instagramem. A běhat bosá po Třídě Míru a hrát si na jeskynní ženu uprostřed města mi pořád připadá spíš švihlé než „napojené“.

Takže…jde tyto dva světy vůbec skloubit?

Věřím – doufám – že ano. Že stačí to jen nehrotit. Dovolit si neškatulkovat druhé ani sebe. S čistým svědomím si z těch obložených mís, které nám život servíruje, vybrat to, s čím souzníme. Napříč kategoriemi. Protože…

„…to, co je nejživější a nejpravdivější, se děje vždy někde na pomezí, v nekonečně velkém pohraničí.“ /Olga Tokarczuková, Okamžik medvěda/

Ostatně, cítím, že v tom nejsem sama. Baví mě sledovat, jak se čím dál víc „hippie“ principů pro generaci Y stává běžnou praxí, nebo alespoň sílící tendencí. Opouštíme města, zbavujeme se věcí, čistíme lesy, pláže a své duše. A i když města neopouštíme, přestává nám být jedno, kde se bere naše jídlo a jestli je v naší ulici zeleň nebo jen betonová džungle.

Cítíš to taky tak? Možná si taky přeješ…

…bydlet zdravě:

  • žít blízko přírodě, bez hluku aut a (světelného) smogu
  • pořídit si nábytek z masivu raději než z lepenky
  • nebýt zahlcen harampádím, médii a elektronikou
  • nemít světlo na tlesknutí a automatický utírač zadku na záchodě

…léčit se:

  • následovat přírodní cykly a plout s nimi, ne proti nim
  • chodit bosky v trávě a v hezkých botách ve městě
  • namísto růžových pilulek a antibiotik pojídat organické jídlo a pít čistou vodu
  • a klidně si za to jídlo připlatit, hlavně když někomu bude stát za to ho pěstovat

…prožívat:

  • cenit si víc času než peněz
  • čichat ke květinám a naslouchat řece
  • zpívat s kytarou u ohně, ale taky chodit na výstavy a do divadla
  • dělat si líná rána a klidné večery s dobrým jídlem

…vypadat krásně a cítit se tak:

  • nosit šperky z minerálů (za které děkuji další “přírodní, ale s rozumem” ženě Kátě z pappeterie :))
  • používat přírodní kosmetiku bez chemických srágor (ale ať to voní, prosím!)
  • nenakupovat rychlou módu v řetězcích, ale ani beztvaré pytle v etno krámech
  • nosit len a vlnu, ale taky podpatky a sexy punčochy, když mám chuť

…tvořit život:

  • rodit víc tak, jak to budu cítit já, než jak to pana doktora učili za totáče
  • nosit to malé v šátku, kdykoli budeme oba chtít
  • mít jiný než batikovaný šátek 🙂

Takže ano. Moje polička s bylinkami, plátěné pytlíčky na nákupy a absolvovaný kurz hypnoporodu ze mě možná dělá trochu „ezo-etno pošahance“.

A ano, ti „praví“ příslušníci ezo-etno klanu by mě pro můj parfém od BVLGARI a iPhone (byť starý) nepochybně zavrhli coby plytkého konzumenta komerce.

Ale víš co? Takhle mě to baví. Takhle jsem to já. Trochu ode všeho, protřepat, nemíchat.

Jen si taky dej, takhle chutná svoboda.

Tak pís!

Jina

Jednou…

Jednou…

Poprvé od střední školy jsem se pustila do linorytu. Dělala jsem si na něj zálusk už dlouho, ale člověk se může donekonečna chystat na to, že jednou něco zrealizuje, dokud neudělá první krok. Třeba si nekoupí lino na ten linoryt, že…

Já jsem teď díky předmateřské fázi mateřské dostala prostor na více takových svých „jednou“. Třeba na sbírání a sušení bylinek, pravidelnou jógu, kompletování výbavičky pro miminko nebo uklízení toho nezměrného chaosu ve svém počítači.

Ještě daleko víc „jednou“ mi ale zbývá. Tak třeba jednou:

  • napíšu knihu
  • udělám si autoškolu
  • ušiju závěs do dveří, aby nám v zimě netáhlo z chodby
  • vytvořím dost hezkých věcí na to, abych uspořádala výstavu
  • naučím se francouzsky
  • vypěstuju vlastní ovoce a zeleninu
  • přečtu všechny knihy, které mám v knihovně a které do ní ještě přibudou
  • zasadím strom. A pak další. A pak další a další…
  • naučím svou dceru být laskavá k druhým, a hlavně sama k sobě
  • navštívím Kanadu
  • uklidím si ve skříni a udržím tam pořádek!

A co ty? Na co se chystáš a odkládáš to? Nepřišel čas se do toho dát?

Praha

Praha

Tohle vyznání jsem napsala v dubnu před třemi lety, kdy jsem v Praze studovala, bydlela a užívala si každou minutu. Pořád platí.

Praha je prý hrozně drahá.

Tak nevím. Běhám tady v šatech za šedesát korun, v ruce kafe za pade a na očích sluneční brýle za tři pětky.
Mířím na místo, kde si dám polívku za třicet osm a kde mě nechají celé hodiny pracovat u moštu za dvacku.
Ten chodník, po kterém jdu, lemují tulipány s květy velkými jako dlaně a napučené šeříky slibují možná už pozítří provonět náměstí Míru úplně zadarmo.

Něco na tom bude…
Praha je mi hrozně drahá!

P. S. Jen fotku toho překrásného rozkvetlého náměstí bohužel nemám. Budeš si ho muset představit.

Nepál, část 10.: Gokyo Ri aneb Jak mě Horal dostal na vrchol

Nepál, část 10.: Gokyo Ri aneb Jak mě Horal dostal na vrchol

Jsme zhruba uprostřed treku, nadmořská výška se blíží k pěti tisícům a okolo nás se rozprostírá nejdřív jedno, pak druhé a nakonec i třetí horské jezero. To poslední leží na samotném úpatí Gokyo Ri, “kopečku”, který je cílem celé téhle bláznivé výpravy. Ano, říkám kopečku, protože v původním šerpském jazyce si taková pětitisícovka ještě nezaslouží označení hora, ale jen Ri, tedy kopec. Proč troškařit, když máte Everest, že? 😀

Když Horal plánoval trasu, nechápala jsem, jaký má smysl odklonit se z Everest Basecamp treku a šplhat na “nějakou no name horu, o které nikdy nikdo neslyšel”. Ta jezera mě přesvědčila. Možná i proto jsem maličko zklamaná, když jsou dvě ze tří slíbených azurových hladin uvězněny pod tlustou krustou ledu. Ovšem jen do chvíle, než mi led zazpívá. Asi takhle:

…není to kouzelné?

Na úpatí Gokyo Ri leží u jezera vesnička Gokyo. Tam se ubytováváme, večeříme (já popcorn a čaj, protože spolu s trasou graduje i moje výšková nemoc) a jdeme spát. V kontextu okolních ostře řezaných velikánů se plochá hnědá špička Gokyo Ri opravdu jeví trochu úsměvně, takže se raduju, že už nás zítra čeká jen tohle a navíc bez batohů, které necháme v Gokyu.

Ano, modří už tuší, raduju se předčasně.

Ráno vyrážíme do krásného počasí, plní ideálu a vybaveni vesměs jen foťáky, vodou a jedním párem hůlek. Tohle přece bude pohoda.

Že to tak úplně pohoda nebude, zjišťuju asi po první desítce nastoupaných metrů. Nevím. Možná se nasčítalo všechno to nevyspání a nejedení posledních dnů, možná už je výška nad 5000 m.n.m. na můj organismus prostě moc, anebo mě tam nahoře nějaký himálajský Krakonoš fakt hodně nechtěl.

Každopádně jsem úplně K.O., zastavuju co pět kroků, opírám se čelem o hůlky, lapám po dechu a fakt, ale fakt mě to nebaví.

Horal navrhuje sejít zpátky do vesnice a zkusit to znovu zítra, až se lépe aklimatizuju. Koukám dolů na ty domečky, které jsou lákavě (a zároveň depresivně) blízko, pak nahoru na ten nekonečný krpál (ne, z tohohle úhlu už tak neškodně nevypadá), a usuzuji, že jestli teď slezu, tam nahoru mě už nikdy nikdo nedostane.

A tak pokračujeme.

Trvá to hodiny, předbíhají nás asi tak úplně všichni a hlavně se nám za zády začínají kupit mraky a valit se nám přes hlavu směrem k vrcholu. Jestli se tam brzy nedoškrábeme, z výhledu na osmitisícovky budeme mít prd.

Naštěstí se mi dělá líp. Jak se Gokyo vzdaluje a tělo si zvyká na ten nářez, vrací se mi elán i humor. A hlavně – já se sem zítra kvůli fotce prostě nevracím!

A tak předbíháme mlhu (haha) a povzbuzováni těmi, kdo už cupitají zpátky, se nahoru nakonec přece jen dohrabem.

A panebože TOHLE je fakt síla.

Otáčíme se kolem své osy a jsme úplně uhranutí tou nádhernou. Himálajský masiv se kolem nás rozprostírá v celé své kráse a z oparu v dálce se vynořuje fotogenický Amadablam a taky osmitosícovky Lhotse, Cho Oyu, Makalu i samotný Mount Everest.

V ostrém větru se třepotají tisíce barevných vlaječek a s absolutním požitkem v něm plachtí ptáci.

Úplně cítím, jak je na mě Horal pyšný a hlavně jak je tu šťastný. Jako by se konečně zase jednou vrátil domů.

A tak hopsáme po kamenech, vymýšlíme, co a jak vyfotit, a když už je skoro po všem a my se celí promrzlí chystáme na sestup, Horal to udělá.

Kleká si na koleno a fakt to udělá.

Požádá mě o ruku!

Vytahuje při tom nepálský pytlíček a z něj nepálský prstýnek, který vypadá trochu jako hračka z pouti. Ten pravý totiž v tom shonu zapomněl v Pardubicích. A celý je to tak roztomilý a dojemný a kýčovitý s těmi neuvěřitelnými kulisami, že se strašně směju a říkám ano.

A pak běžíme dolů (tedy, nakolik se po tom příkrém kamenitém svahu běžet dá) a já už teď vím, že se zase pár dní nevyspím, protože se mi hlavou honí asi milion nápadů, jaký si ten náš velký den uděláme.

Rok a den uběhl, a my ještě z mnoha důvodů svoji nejsme. Že jsme ale náš vztah posunuli někam dál, o tom není pochyb. Tím spíš, že zatímco tohle píšu, kope mě ta naše malá Horalka (nebo Kavárenská povalečka po mamince?) do vnitřností a už se těší ven.

A Gokyo Ri? Na to se nejspíš ještě párkrát vrátíme. Oslavit nějaké hezké kulaté výročí a jednou prý taky rozprášit Horalův popel. Ale na to všechno je ještě spousta času.

Teď vzhůru k novým výzvám, po nových stezkách.

Čau!