Jsem ezo-etno pošah?

Jsem ezo-etno pošah?

Cítím se být na pomezí.

Někde mezi “homo urbanus” a divoženkou, co běhá po louce bosky a trhá bylinky při měsíčku.

Vlastně mi všichni ti zkouření nemytí hippieci byli vždycky něčím sympatičtí. Ne teda úplně tou zkouřeností a nemytostí, ale svou touhou souznít s přírodou. Uctívat ji. Rozumět její moudrosti a chápat její absolutní nadvládu nad vším a všemi na téhle planetě. 

Jenže taky mám ráda dlouhé černé kabáty a hezké boty. Baví mě nosit rudou rtěnku a tu a tam si nechat narůst neprakticky, ale elegantně dlouhé nehty. Miluju kavárny a celou tu městskou „hipsta“ kulturu s jejími dizajnovými kelímky na kafe, nakouslými jablíčky a Instagramem. A běhat bosá po Třídě Míru a hrát si na jeskynní ženu uprostřed města mi pořád připadá spíš švihlé než „napojené“.

Takže…jde tyto dva světy vůbec skloubit?

Věřím – doufám – že ano. Že stačí to jen nehrotit. Dovolit si neškatulkovat druhé ani sebe. S čistým svědomím si z těch obložených mís, které nám život servíruje, vybrat to, s čím souzníme. Napříč kategoriemi. Protože…

„…to, co je nejživější a nejpravdivější, se děje vždy někde na pomezí, v nekonečně velkém pohraničí.“ /Olga Tokarczuková, Okamžik medvěda/

Ostatně, cítím, že v tom nejsem sama. Baví mě sledovat, jak se čím dál víc „hippie“ principů pro generaci Y stává běžnou praxí, nebo alespoň sílící tendencí. Opouštíme města, zbavujeme se věcí, čistíme lesy, pláže a své duše. A i když města neopouštíme, přestává nám být jedno, kde se bere naše jídlo a jestli je v naší ulici zeleň nebo jen betonová džungle.

Cítíš to taky tak? Možná si taky přeješ…

…bydlet zdravě:

  • žít blízko přírodě, bez hluku aut a (světelného) smogu
  • pořídit si nábytek z masivu raději než z lepenky
  • nebýt zahlcen harampádím, médii a elektronikou
  • nemít světlo na tlesknutí a automatický utírač zadku na záchodě

…léčit se:

  • následovat přírodní cykly a plout s nimi, ne proti nim
  • chodit bosky v trávě a v hezkých botách ve městě
  • namísto růžových pilulek a antibiotik pojídat organické jídlo a pít čistou vodu
  • a klidně si za to jídlo připlatit, hlavně když někomu bude stát za to ho pěstovat

…prožívat:

  • cenit si víc času než peněz
  • čichat ke květinám a naslouchat řece
  • zpívat s kytarou u ohně, ale taky chodit na výstavy a do divadla
  • dělat si líná rána a klidné večery s dobrým jídlem

…vypadat krásně a cítit se tak:

  • nosit šperky z minerálů (za které děkuji další “přírodní, ale s rozumem” ženě Kátě z pappeterie :))
  • používat přírodní kosmetiku bez chemických srágor (ale ať to voní, prosím!)
  • nenakupovat rychlou módu v řetězcích, ale ani beztvaré pytle v etno krámech
  • nosit len a vlnu, ale taky podpatky a sexy punčochy, když mám chuť

…tvořit život:

  • rodit víc tak, jak to budu cítit já, než jak to pana doktora učili za totáče
  • nosit to malé v šátku, kdykoli budeme oba chtít
  • mít jiný než batikovaný šátek 🙂

Takže ano. Moje polička s bylinkami, plátěné pytlíčky na nákupy a absolvovaný kurz hypnoporodu ze mě možná dělá trochu „ezo-etno pošahance“.

A ano, ti „praví“ příslušníci ezo-etno klanu by mě pro můj parfém od BVLGARI a iPhone (byť starý) nepochybně zavrhli coby plytkého konzumenta komerce.

Ale víš co? Takhle mě to baví. Takhle jsem to já. Trochu ode všeho, protřepat, nemíchat.

Jen si taky dej, takhle chutná svoboda.

Tak pís!

Jina

Jednou…

Jednou…

Poprvé od střední školy jsem se pustila do linorytu. Dělala jsem si na něj zálusk už dlouho, ale člověk se může donekonečna chystat na to, že jednou něco zrealizuje, dokud neudělá první krok. Třeba si nekoupí lino na ten linoryt, že…

Já jsem teď díky předmateřské fázi mateřské dostala prostor na více takových svých „jednou“. Třeba na sbírání a sušení bylinek, pravidelnou jógu, kompletování výbavičky pro miminko nebo uklízení toho nezměrného chaosu ve svém počítači.

Ještě daleko víc „jednou“ mi ale zbývá. Tak třeba jednou:

  • napíšu knihu
  • udělám si autoškolu
  • ušiju závěs do dveří, aby nám v zimě netáhlo z chodby
  • vytvořím dost hezkých věcí na to, abych uspořádala výstavu
  • naučím se francouzsky
  • vypěstuju vlastní ovoce a zeleninu
  • přečtu všechny knihy, které mám v knihovně a které do ní ještě přibudou
  • zasadím strom. A pak další. A pak další a další…
  • naučím svou dceru být laskavá k druhým, a hlavně sama k sobě
  • navštívím Kanadu
  • uklidím si ve skříni a udržím tam pořádek!

A co ty? Na co se chystáš a odkládáš to? Nepřišel čas se do toho dát?

Praha

Praha

Tohle vyznání jsem napsala v dubnu před třemi lety, kdy jsem v Praze studovala, bydlela a užívala si každou minutu. Pořád platí.

Praha je prý hrozně drahá.

Tak nevím. Běhám tady v šatech za šedesát korun, v ruce kafe za pade a na očích sluneční brýle za tři pětky.
Mířím na místo, kde si dám polívku za třicet osm a kde mě nechají celé hodiny pracovat u moštu za dvacku.
Ten chodník, po kterém jdu, lemují tulipány s květy velkými jako dlaně a napučené šeříky slibují možná už pozítří provonět náměstí Míru úplně zadarmo.

Něco na tom bude…
Praha je mi hrozně drahá!

P. S. Jen fotku toho překrásného rozkvetlého náměstí bohužel nemám. Budeš si ho muset představit.

Nepál, část 10.: Gokyo Ri aneb Jak mě Horal dostal na vrchol

Nepál, část 10.: Gokyo Ri aneb Jak mě Horal dostal na vrchol

Jsme zhruba uprostřed treku, nadmořská výška se blíží k pěti tisícům a okolo nás se rozprostírá nejdřív jedno, pak druhé a nakonec i třetí horské jezero. To poslední leží na samotném úpatí Gokyo Ri, “kopečku”, který je cílem celé téhle bláznivé výpravy. Ano, říkám kopečku, protože v původním šerpském jazyce si taková pětitisícovka ještě nezaslouží označení hora, ale jen Ri, tedy kopec. Proč troškařit, když máte Everest, že? 😀

Když Horal plánoval trasu, nechápala jsem, jaký má smysl odklonit se z Everest Basecamp treku a šplhat na “nějakou no name horu, o které nikdy nikdo neslyšel”. Ta jezera mě přesvědčila. Možná i proto jsem maličko zklamaná, když jsou dvě ze tří slíbených azurových hladin uvězněny pod tlustou krustou ledu. Ovšem jen do chvíle, než mi led zazpívá. Asi takhle:

…není to kouzelné?

Na úpatí Gokyo Ri leží u jezera vesnička Gokyo. Tam se ubytováváme, večeříme (já popcorn a čaj, protože spolu s trasou graduje i moje výšková nemoc) a jdeme spát. V kontextu okolních ostře řezaných velikánů se plochá hnědá špička Gokyo Ri opravdu jeví trochu úsměvně, takže se raduju, že už nás zítra čeká jen tohle a navíc bez batohů, které necháme v Gokyu.

Ano, modří už tuší, raduju se předčasně.

Ráno vyrážíme do krásného počasí, plní ideálu a vybaveni vesměs jen foťáky, vodou a jedním párem hůlek. Tohle přece bude pohoda.

Že to tak úplně pohoda nebude, zjišťuju asi po první desítce nastoupaných metrů. Nevím. Možná se nasčítalo všechno to nevyspání a nejedení posledních dnů, možná už je výška nad 5000 m.n.m. na můj organismus prostě moc, anebo mě tam nahoře nějaký himálajský Krakonoš fakt hodně nechtěl.

Každopádně jsem úplně K.O., zastavuju co pět kroků, opírám se čelem o hůlky, lapám po dechu a fakt, ale fakt mě to nebaví.

Horal navrhuje sejít zpátky do vesnice a zkusit to znovu zítra, až se lépe aklimatizuju. Koukám dolů na ty domečky, které jsou lákavě (a zároveň depresivně) blízko, pak nahoru na ten nekonečný krpál (ne, z tohohle úhlu už tak neškodně nevypadá), a usuzuji, že jestli teď slezu, tam nahoru mě už nikdy nikdo nedostane.

A tak pokračujeme.

Trvá to hodiny, předbíhají nás asi tak úplně všichni a hlavně se nám za zády začínají kupit mraky a valit se nám přes hlavu směrem k vrcholu. Jestli se tam brzy nedoškrábeme, z výhledu na osmitisícovky budeme mít prd.

Naštěstí se mi dělá líp. Jak se Gokyo vzdaluje a tělo si zvyká na ten nářez, vrací se mi elán i humor. A hlavně – já se sem zítra kvůli fotce prostě nevracím!

A tak předbíháme mlhu (haha) a povzbuzováni těmi, kdo už cupitají zpátky, se nahoru nakonec přece jen dohrabem.

A panebože TOHLE je fakt síla.

Otáčíme se kolem své osy a jsme úplně uhranutí tou nádhernou. Himálajský masiv se kolem nás rozprostírá v celé své kráse a z oparu v dálce se vynořuje fotogenický Amadablam a taky osmitosícovky Lhotse, Cho Oyu, Makalu i samotný Mount Everest.

V ostrém větru se třepotají tisíce barevných vlaječek a s absolutním požitkem v něm plachtí ptáci.

Úplně cítím, jak je na mě Horal pyšný a hlavně jak je tu šťastný. Jako by se konečně zase jednou vrátil domů.

A tak hopsáme po kamenech, vymýšlíme, co a jak vyfotit, a když už je skoro po všem a my se celí promrzlí chystáme na sestup, Horal to udělá.

Kleká si na koleno a fakt to udělá.

Požádá mě o ruku!

Vytahuje při tom nepálský pytlíček a z něj nepálský prstýnek, který vypadá trochu jako hračka z pouti. Ten pravý totiž v tom shonu zapomněl v Pardubicích. A celý je to tak roztomilý a dojemný a kýčovitý s těmi neuvěřitelnými kulisami, že se strašně směju a říkám ano.

A pak běžíme dolů (tedy, nakolik se po tom příkrém kamenitém svahu běžet dá) a já už teď vím, že se zase pár dní nevyspím, protože se mi hlavou honí asi milion nápadů, jaký si ten náš velký den uděláme.

Rok a den uběhl, a my ještě z mnoha důvodů svoji nejsme. Že jsme ale náš vztah posunuli někam dál, o tom není pochyb. Tím spíš, že zatímco tohle píšu, kope mě ta naše malá Horalka (nebo Kavárenská povalečka po mamince?) do vnitřností a už se těší ven.

A Gokyo Ri? Na to se nejspíš ještě párkrát vrátíme. Oslavit nějaké hezké kulaté výročí a jednou prý taky rozprášit Horalův popel. Ale na to všechno je ještě spousta času.

Teď vzhůru k novým výzvám, po nových stezkách.

Čau!

Teoreticky jsem skvělá matka

Teoreticky jsem skvělá matka

  1. Mám načteno.
  2. Vím, jak to chci.
  3. Miluju.

Je mi naprosto jasné, že první dva body se rozplynou jako pára nad hrncem, jen co se od teorie přesuneme k praxi. Chvílemi mě ta představa děsí, chvílemi mě láká.

Třetí bod bych označila za „mateřskou konstantu“, která bude už navždycky ovlivňovat výsledek všech rovnic, které nás čeká spočítat. Je to záchytný bod ve všem tom zmatku, který mě tu a tam zachvátí, světlo na konci tunelu pochybností a obav, kvůli kterým občas probdím celou noc. Protože…

…Tě miluju.

A to jsem Tě ještě ani neviděla. Miluju každý prstíček, každý Tvůj pohyb tam uvnitř, každý úder Tvého maličkého srdíčka. A nechápu, kde se ve mně tolik lásky bere.

Prosím, maličká, pamatuj si to, až budu jednou nepříčetná, že je z Tebe paličatý pubertální nezmar.

Pamatuj si to, až Ti budu připadat jako trapná, předpotopní konzerva, která Ti vůbec nerozumí, možná právě proto, že má načteno a ví, jak by to chtěla. Protože já to chci především tak, aby nám spolu bylo hezky. Vždycky a napořád. A jestli to znamená hodit kvůli tomu celou tu dokonale logickou teorii za hlavu, udělám to. Protože miluju. A to snad stačí.

Máma

Nepál, část 9.: Vysokohorská nemoc

Nepál, část 9.: Vysokohorská nemoc

Vysokohorská nemoc je odvěký nepřítel horolezců. Něco jako Tutanchamonova kletba velehor, více či méně nápadný signál, že tě hory tam nahoře nechtějí. Je to varování, že jestli to brzy neotočíš a nevrátíš se do patřičných nížin, bude tě to dost možná hodně moc bolet.

Zajímavé je, že hranice, při níž člověk začne pociťovat příznaky vysokohorské nemoci, je u každého jiná, a zas tolik nezáleží na tom, jestli jsi žena nebo muž, sportovec nebo bábovka, jestli máš sto kilo nebo padesát. Někdo má problém už na Sněžce, někdo bez problémů vyběhne dvojnásobek. Obecně ale za rizikovou platí výška nad 3500 m. n. m.

Jak poznám, že na mě jde vejškovka?

Různě.

  • Možná tě začne nenápadně pobolívat hlava.
  • Možná se s chutí najíš a vzápětí toho lituješ, protože je ti příšerně těžko.
  • Možná se najíš spíš bez chuti a možná taky vůbec (já jsem v posledních dvou vesnicích před Gokyo Ri večeřela jen solený popcorn).
  • Možná nemůžeš spát a nechápeš proč, když po celém dni na nohou nemyslíš na nic jiného než na postel.
  • Možná zažiješ všechno současně a možná taky ne. Příznaky přicházejí plíživě a může ti pěknou dobu trvat, než si dáš dvě a dvě dohromady (problémy s počty jsou nejspíš dalším příznakem) a dojde ti, o co tady jde. True story.

Co pomáhá na výškovou nemoc?

Jako u všech nemocí, prevence je základ. Nemám ale na mysli preventivně se ládovat léky proti vysokohorské nemoci, i když to je mezi turisty v Nepálu běžná praxe. Mám na mysli pomalé tempo, dostatek vody a odpočinku a taky aklimatizační výlety. Ty spočívají v tom, že během dne vystoupáš alespoň o 100 výškových metrů nad místo, kde máš v plánu nocovat, a pak se vrátíš dolů. Tím tělu dopřeješ takovou malou „ochutnávku“ toho, co ho čeká, organismus se snáze přizpůsobí a ty máš šanci, že tě shora nepoveze vrtulník. Trochu ironicky se těmhle dnům říká restdays, tedy odpočinkové. Haha.

A co když už ji mám?

Dej si den volna. Hodně pij. Spi. Hodně pij. Projdi se po okolí a snaž se nadýchat maxima toho řídkého vzduchu, který máš k dispozici. A hlavně – hodně pij.

Pokud nic nezabralo a dál je ti špatně, zkus si loupnout viagru. Cože? Ty ji běžně nenosíš s sebou po kapsách? Tak začni. Ve vysokých horách se hodí, rozšiřuje totiž cévy. Skoro mě mrzí, že my jsme s sebou v Himálaji žádnou neměli. Zajímalo by mě, co by mi po ní ztvrdlo…

No nic, pojďme dál.

Pokud nepomáhá ani zázračná pilulka a příznaky se nedej bože zhoršují, mám pro tebe špatnou zprávu. Hory to s výhružkami myslí vážně a je na čase se stáhnout. Jakkoli se ti nebude chtít (jednak opouštíš pozici a jednak je ti v tuhle chvíli nejspíš zatraceně zle), sejdi cca o 300 výškových metrů níž. Mělo by se ti rychle ulevit. A nezoufej, nic není ztraceno. Jen co se zmátoříš, můžeš to další den zkusit znova. Když duch hory uvidí, že se jen tak odradit nenecháš, dost možná tě tentokrát vezme na milost.

No a pokud by ti náhodou bylo pořád zle, případně ani nedokážeš sám sejít do předchozí vesnice, nemá smysl tě dál instruovat, protože už ti nejspíš oteklý mozek pomalu vytéká ušima a ty jsi v deliriu. V tom případě doufám, že je tvůj parťák dostatečně duchapřítomný a ty pojištěný. Svezeš se totiž vrtulníkem. Prý je to velká paráda, ale nemá mi to kdo dosvědčit, protože ti, kdo by si to užili, se do vrtulníku jen tak nedostanou, a ti, co se vezou, si to prý úplně neužívají. Škoda, co?

Každopádně doufám, že až sem dočítáš už jen ze zvědavosti, protože ti přinejhorším hučí z viagry a zítra tě čeká další krásná trasa směrem k nebesům. Šťastnou cestu!

 

 

Nepál, část 8.: Voda v Asii aneb Jak se napít i bez plastu a chemie

Nepál, část 8.: Voda v Asii aneb Jak se napít i bez plastu a chemie

Dnes je to přesně rok, co jsme s Horalem odlétali do Nepálu. A protože se mi loni nepodařilo vám náš příběh dopovědět, zapátrám v paměti a pokusím se plynule navázat.

A začnu vodou.

Zásoby pitné vody jsou pro turisty v Asii velkým tématem. Dostatečná hydratace je ve vysokých nadmořských výškách ještě důležitější než tady. Každý řeší svůj pitný režim po svém a každý způsob má svá pro i proti. Na našem treku jsme potkali celkem pět druhů turistů. Tohle jsou oni:

Přizpůsobiví

Lidé, kteří volí metodu adaptace šokem. Pijí vodu tak, jak teče z kohoutku (a na horách z řek, což je možná nakonec ta lepší varianta), a nechávají svůj organismus, aby se s tím popasoval, jak umí. Sympatický přístup, až na to, že se docela snadno může zvrhnout v těžkou bakteriální infekci s možnými trvalými následky. Nic pro nás.

PETkaři

To jsou ti, co se naopak rozhodli za žádnou cenu nepo*rat a pijí zásadně kupovanou balenou vodu. Jsou schopni vypít i čtyři litrové lahve denně, a co se s tolika plastem pak stane, to je nezajímá. Cestou nahoru jsem se jednoho Němce zeptala, jestli ví, že těch dvanáct lahví, které kupoval v místní lodži pro svou výpravu, nejspíš zítra někdo někde spálí, odpověděl mi otázkou: „A to mám jako umřít žízní?“ Jiná řešení než bezpečnou PETku tito lidé neuznávají. Ale upřímně, nejspíš se stejně po*erou. Buď z jídla nebo z karmy.

Tabletkáři

Turisté, kteří šetří přírodu od plastů a čistí si vodu dezinfekčními tabletami. Děcka, fandím vám, ale pít místní špinavou vodu ještě obohacenou o dávku chlóru a další chemie, to mě fakt neláká. Další nevýhodou je, že trvá dlouho, než tableta vyhubí všechny druhy bakterií a prvoků. A protože většina lidí je netrpělivá, často se stane, že vodu stejně vypijí nedočištěnou. Výhodou je bezesporu malá velikost a kompaktnost – tablety hodíte do lékárničky a jste v cajku. Za nás ideální jako záložní varianta, ale jinak ble.

Filtraři

Lidi s trpělivostí a filtrem velikosti bublifuku, kteří si pravidelně mechanicky filtrují vodu do vlastní nádoby. Samozřejmě existuje celá řada různých filtrů, takže než některý koupíte, důkladně čtěte recenze. A taky to chce trochu cviku, než se do toho člověk dostane. Ale obecně je tato varianta ekologická, praktická a účinná.

Úvéčkáři

Profíci, co se nebáli zainvestovat do moderních technologií. Čištění UV zářením je údajně nejspolehlivější a rozhodně nejrychlejší (když pominu PETky) způsob, jak se bezpečně napít. Nevýhodou ale je, že voda, kterou čistíte, nesmí být zakalená, jinak to nefunguje. A pak taky – máte s sebou elektroniku. V Nepálu. Kde vám nikdo nezaručí, že se něco neporouchá nebo vám nedojdou vám baterky v tu nejnevhodnější chvíli.

Ideální variantou je kombinace filtru a UV čističe, my jsme si vystačili se samotným filtrem. Střevní potíže nás sice stejně potkaly, ale pokaždé to bylo v hlavním městě (hory jsou nesrovnatelně čistší a hygieničtější) a vždy bylo příčinou jídlo, což je v Nepálu zkrátka riziko povolání. Konec konců, ne nadarmo se říká, že kdo se nepo*ral v Káthmándú, jak by tam nebyl.

Toliko k vodě.

Tak na zdraví!

Jiny stav

Jiny stav

Zdá se, že naše cesta se stačí úplně novým směrem. Cítím to v útrobách…

Těhotenství má úžasnou schopnost harmonizovat (nebo spíš hormonizovat?) tvůj život. Přiměje tě zastavit – když ničím jiným, tak tím, že se ti z ničeho nic třeba zatočí hlava a tělo ti řekne: „Ne, teď nebudeš vařit/pracovat/uklízet/cokoliv. Teď si lehneš a budeš odpočívat. Opravdu. OPRAVDU.“

A tak se zastavíš a jen tak jsi. Vlastně jste. Spolu.

A jak ti tak nad tím dmoucím se pupkem postupně dochází, že v tobě fakt roste nový člověk, najednou zjistíš, že zakořeňuješ. Že možná poprvé v životě víš, co se sebou, i když je ti samozřejmě jasné, že víš úplný prd. Ale i to prd je víc, než co jsi věděla kdy předtím. Rovnáš si priority a necháváš plout všechny pochybnosti o tom, jestli jsi na správném místě a kam směřuješ. Nahrazují je jiné pochyby, třeba jestli budeš dobrá máma, trpělivá a laskavá, i když se občas neumíš postarat ani sama o sebe, zato protivná umíš být za dva a trpělivost je spíš něco, o čem jsi četla, než že by ti to bylo vlastní.
Ale co, však on si tě ten prcek vycvičí…

A tak jsi na sebe konečně taky hodná, protože jestli tenhle důvod není dostatečně ultimátní, tak pak už nevím co. A jíš dobrý věci (a občas taky pěkný prasárny, žejo), piješ horkej čaj a čteš si, sníš a dojímáš se nad kdečím. Nejvíc nad ultrazvukem, kde na toho drobečka v sobě koukáš jako do akvárka, a vidíš na vlastní oči, že se hýbe, pomlaskává, že má pět prstíků a že už teď je prostě nejkrásnější na světě.

A bulíš.

Hodně a často, protože to, co se tu děje, tě přesahuje tak moc, až máš pocit, že je to vlastně zázrak. A víš co? Je to zázrak. Takový malý – a přitom obrovský – zázrak lidského života, o kterém se toho hodně namluví, ale který se prostě musí zažít…